Karel Čapek patří k nejvýznamnějším autorům první poloviny 20. století. Poselství jeho děl je však i v dnešní době velmi aktuální. Dokonce se zdá, že některé Čapkovy knihy získávají na působivosti právě v současnosti.
Čapek byl prvním domácím autorem, který uspěl v zahraničí. Působil jako prozaik, dramatik, novinář a překladatel. Určitou dobu byl představitelem československého Penklubu. V době hrozící nacistické okupace byl jedním z jejích nejaktivnějších odpůrců.
Karel Čapek se narodil 9. ledna 1890 v Malých Svatoňovicích u Trutnova. Otec Antonín byl venkovský lékař, který se aktivně zabýval politikou a kulturou. Byl také náruživým čtenářem a básníkem. Rodina vytvářela ideální zázemí pro Karlův intelektuální růst. Oba rodiče byli velice vzdělaní, Karlův o tři roky starší bratr Josef se věnoval výtvarnému umění, sestra Helena, která byla nejstarší ze tří sourozenců, byla hudebně velmi nadaná.
V roce 1895 začal Karel Čapek navštěvovat obecnou, později měšťanskou školu v Úpici, kam se o pět let dříve s celou rodinou přestěhoval. Roku 1901 nastoupil tehdy 11-tiletý Karel do primy královehradeckého gymnázia. Kvůli své angažovanosti v tajném studentském spolku, který se zabýval nejen literaturou, uměním, moderními vědami, ale i politikou, musel školu v roce 1905 proti své vůli opustit a přes všechny své protesty přestoupit na I. české gymnasium v Brně. Zde však Karel dokončil pouze sextu, roku 1907 se totiž celá rodina přesunul do Prahy, kde Karel ukončil svá středoškolská studia. Odmaturoval s vyznamenáním na Akademickém gymnáziu.
V následujícím roce Čapek absolvoval jeden semestr na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, další semestr již studoval v Berlíně a nakonec se zapsal na pařížské Sorbonně. Po roce cestování se Čapek vrátil do Prahy a zapsal se znovu na Karlovu univerzitu. V roce 1915 získal titul doktora filozofie (disertační prací Objektivní metoda v estetice se zřením k výtvarnému umění).
Roku 1917 započal Čapek svou novinářskou kariéru vstupem do redakce Národních listů, kde se stal referentem kulturní rubriky. Národní listy opustil Čapek o tři roky později pro nesouhlas s politickou strukturou listu a vzápětí nastoupil do Lidových novin. Pro ty psal zejména fejetony, ale také divadelní referáty nebo sloupky. Ještě téhož roku se Čapek stal dramaturgem Vinohradského divadla, v jehož souboru působila také Čapkova budoucí žena Olga Scheinpflugová.
22. března 1922 byl Čapek představen Tomáši Garriquovi Masarykovi, s nímž posléze navázal hluboké přátelství. Obrazem jejich vztahu se později staly Hovory s TGM.
V roce 1925 se Čapek stal předsedou pražského Penklubu. Téhož roku se také pokusil zasáhnout do politiky svým vstupem do nově založené Národní strany práce. Dokonce se dostal na stranickou kandidátku. Strana však toho roku vyšla z voleb bez mandátu a krátce nato zanikla. Čapkovo politické působení však pokračovalo dál. V červnu 1926 uveřejnil článek „Čeští spisovatelé - proč mlčíte?“ jako odpověď na Manifest českých fašistů.
Na počátku 3O. let byl Čapek jmenován do čela několika výborů. V rámci těchto funkcí procestoval mnoho evropských zemí. Právě z těchto zkušeností vycházel při tvorbě svých cestopisů.
I ve 30. letech pokračoval Čapek ve svých politických aktivitách. Podepsal například protest Obce československých spisovatelů proti organizovaným fašistickým výtržnostem.
Rok 1935 znamenal důležitou změnu v osobním životě - 16. srpna se totiž oženil na vinohradské radnici s Olgou Scheinpflugovou. Novomanželé pak navštívili některé skandinávské země, kde se Karel mimo jiné účastnil symposia pořádaného Společností národů. Posléze byl navržen norským tiskem na Nobelovu cenu.
Na jaře roku 1938 Čapek vydává neoficiální, leč otevřené stanovisko k současné politickou situaci. Poslední rok svého života věnoval boji proti fašismu. Pomáhal např.formulovat různá prohlášení, která byla součástí protiněmeckého odporu. Byla mu nabídnuta evakuace do Anglie, poté co byl ostře pronásledován tiskem, Čapek ji však odmítnul. Na začátku prosince 1938 onemocněl chřipkou a 25. prosince zemřel.
Čapkova tvorba, ať už to byly novinové články, fejetony, povídky, romány či dramata, vždy dokázala oslovit širokou veřejnost. Popularitu u velkého okruhu čtenářů si získal zejména svým vytříbeným a uhlazeným jazykem, do něhož však zakomponoval i slang různých společenských skupin a terminologii specifických oborů. Čapek měl obrovské spektrum zájmů, z něhož pramenily jeho široké jazykové znalosti. Mezi spisovatelovy největší koníčky patřilo poznávání cizích kultur, tradic a zemí. Své zážitky z cest shrnul do několika půvabných cestopisů (Cesta na sever, Výlet do Španěl, Obrázky z Holandska, Italské listy a Anglické listy). Čapek při líčení svých putování Evropou nezůstává u pouhého popisu, do textu zahrnuje i své osobní pocity. Snaží se o co nejkomplexnější vystižení atmosféry místa včetně charakterů lidí.
Čapkovy knihy však nejsou zajímavé pouze neobvyklým spojením distingvované češtiny a hovorového způsobu vyjadřování, ale zejména myšlenkami, které jsou v nich skryty. Čapek ve svých dílech často reflektoval aktuální politickou, sociální a společenskou situaci. Např. Povídky z jedné a druhé kapsy (1929) vznikly na základě každodenních zpráv. Čapek také svou tvorbou upozorňoval na kontrast prudkého rozvoje techniky a tomu neúměrně zaostávající rozvoj společenské morálky. Technický pokrok podle něj přinese řadu nesporných výhod, ale obává se, aby jeho negativní aspekty nepřevážily a rozvoj tak nakonec paradoxně nevedl ke zkáze. Všímal si i nebezpečí zneužití nových vynálezů nebo selhání původně dobré myšlenky vynálezce.
Tato témata zpracoval např. v románu Krakatit (1924), dramatu R.U.R. (1920), fejetonovém románu Továrna na Absolutno (1922). V Čapkových fantasticko-utopistických vizích stojí lidé tváří tvář svým vlastním výtvorům a jsou jimi ohrožováni- nejen po stránce fyzické, ale i morální.
V románu R.U.R. jsou to roboti, kteří napadají lidskou rasu a jsou - stejně jako ostatní hrozivá monstra z Čapkových děl - pouze reprezentanty překrouceného technického pokroku.
Čapek si klade otázku, kam až je možné tento rozvoj dovést. Všímá si, že i my lidé jsme někdy jakýmisi roboty - utápíme se ve stereotypech. Některé stroje, které jsme vytvořili, jsou podle něj naopak vynalézavější než my. Je možné stroje dále zdokonalovat? Je vůbec správné zbavit člověka práce? Čapek nakonec dospívá k závěru, že není možné, aby za nás veškerou práci zastali roboti. Práce je podle Čapka pro člověka kromě zdroje obživy i nedílnou součástí života - bytostnou potřebou.
R.U.R. byla první z celé řady Čapkových utopií. Všechny jsou na podobné téma, ohrožení lidstva svým vlastním objevem a všechny jsou i v dnešní době nesporně aktuální.
V Továrně na Absolutno se lidé znovu téměř zničí vlastním převratným vynálezem - Karburátorem, který spaluje hmotu tak dokonale, že dochází k uvolnění jediné odpadní látky - Absolutna. Tento vynález má hned dva zničující efekty: nezvládnutelnou nadprodukci a náboženský fanatismus, který způsobí uvolňované Absolutno.
Román Krakatit získává oproti ostatním utopiím další rozměr díky tématu odpovědnosti vědce za důsledky svého vynálezu. Hlavním motivem je vynález výbušniny, která svou silou může zničit celý svět. V dnešní době, kdy se země navzájem zastrašují jadernými pokusy, je toto opět téma navýsost aktuální.
Protifašistická Válka s mloky vznikla na sklonku Čapkova života. Reagoval v ní na blížící se hrozbu nacistické zvůle. Mloci zde mají podobně jako roboti v R.U.R. několik symbolických významů. Představují odlidštění současného moderního člověka, který je obklopen technikou a žije zmechanizovaným, stereotypním životem. Historie mloků zároveň představuje pomyslné dějiny moderního kapitalismu, které končí fašistickým terorem.
Čapek svůj román zároveň koncipoval jako obraz kapitalistické společnosti se všemi jejími klady i zápory.
V dramatu Věc Makropulos (1922), kterou zhudebnil Leoš Janáček, se Čapek vrací k děsivé vizi budoucnosti, tentokrát prostřednictvím nově vynalezeného léku, jež zaručuje nesmrtelnost.
Společně s bratrem Josefem napsal v roce 1927 drama Adam Stvořitel. Vytváří v něm obraz člověka, který se rozhodne, že zničí tento svět, aby mohl vytvořit nový - lepší. Při jeho tvoření však selhává.
Čapek se vzhlíží v humanistických ideálech a v některých dílech nejenom apeloval na lidskou morálku, ale pokoušel se i zobrazit ctnosti tak, jak podle něho opravdu vycházejí z lidské přirozenosti. Pravou ryzí solidaritu ukázal v povídce z hornického prostředí První parta (1937). Také drama Matka (1938) je plné ideálních citů. V tomto díle je však patrný určitý posun v Čapkově tvorbě. Autor již není tak pevně přesvědčen o síle duchovních hodnot, důležitým se pro něj stává i odhodlání k boji. To je zde reprezentováno matkou, která se i přes ztrátu celé rodiny rozhodla se slzami v očích vyslat svého posledního syna do boje. V alegorické komedii Ze života hmyzu (1921) kritizuje společenské poměry a sobecké vztahy mezi lidmi.
Ve spolupráci s Josefem Čapkem vznikl i soubor parodických povídek Krakonošova zahrada (1918). V dalších dvou povídkových souborech je patrný Čapkův obdiv k prosté existenci člověka. Boží muka (1917) i Trapné povídky (1921) jsou plny pochybností nad marným bojem člověka s konvencemi ale také s jednoduchými náhodami, které mohou osudově zformovat jeho život.
Čapek však nevěnoval svou tvorbu jen dospělým. Napsal také mnoho knížek pro dětské čtenáře. Tvrdil, že dětská literatura by měla být psána co nejbohatším jazykem, protože odnese-li si dítě z dětství málo slov, bude mít omezenou slovní zásobu po celý život. Pohádkovou formu Čapek originálně inovoval a osobitým způsobem rozvinul, zmodernizoval a vytvořil vazby mezi pohádkou a moderní realitou. Psal své pohádky s vysokou uměleckou náročností, která mohla uspokojit i dospělého čtenáře, ale zároveň s citem pro dětskou povahu a pro zálibu dětí ve veselé hravosti. Čapek stavěl své pohádky více na realitě skutečného života, než na smyšlených tradičních pohádkových formách. Mezi Čapkovy knihy určené dětem patří např. Dášeňka čili Život štěněte nebo Devatero pohádek.
Čapek se již za dob svých studií zabýval filozofií pragmatismu. Tento jeho zájem se projevil např. v práci Pragmatismus čili Filozofie praktického života. Čapkův pragmatický přístup k životu byl patrný i v některých jeho fejetonech, které souborně vyšly pod názvem Kritika slov. Mezi další soubory článků, které byly původně určené novinám, patří třeba Kalendář, Měl jsem psa a kočku, O lidech, Obrázky z domova a O nejbližších věcech.
V nedokončeném díle Život a dílo skladatele Foltýna Čapek nahlíží na postavu zoufalého skladatele z několika zorných úhlů, aby tak lépe poodhalil relativitu lidského snažení a bytí.
Silný filozofický podtext má i románová trilogie Hordubal, Povětroň a Obyčejný život. Čapek zde otvírá otázku podstaty, hranic a hodnoty lidského poznání, měřítka a objektivity pravdy. Čapek považoval veškerou poznanou (resp. zdánlivě poznanou) pravdu za relativní. Důležitá pro něj byla hodnota člověka, který se podle něj skládá z nekonečného množství jednotlivých „duší“ (jak to naznačil v Obyčejném životě). Právě díky této pluralitě osobnosti je podle Čapka téměř nemožné poznat lidskou podstatu.
Přesto, že je Čapek znám zejména jako dramatik, spisovatel nebo novinář, hraje významnou roli i v poezii. Za život napsal jedinou básnickou sbírku Vzrušené tance, která byla vydána až po jeho smrti. Čapkova důležitost však nespočívala v jeho vlastní básnické tvorbě, ale v četných překladech, zejména z francouzštiny. Čapek přebásnil tvorbu autorů jako Baudelaire, Rimbaud nebo Apollinaire. Tyto překlady v roce 1920 vyšly pod názvem Francouzská poezie nové doby. Zejména Čapkův překlad Apollinairova Pásma je velmi ceněn a považován za počáteční impuls nové éry českého překladatelského umění.
Vítězslav Nezval o Čapkovi napsal:
“Osvojil si do posledního odstínu kulturu řeči všech těch, kdož začátkem 20. století vedou české básnické slovo. Dykova úspornost výrazových prostředků a působivá zkratka myšlenky, Sovův dramatický lyrismus, Tomanova melodika a novoprimitivistní Šrámkova slovní jímavost jsou pozadím, na kterém vynalézá Karel Čapek prostotu, úspornost, melodiku a nenucenost zcela novou, vyplývající z nového básnického ducha.”
Prameny:
Karel Čapek, František Buriánek
50 českých autorů posledních padesáti let, Vítězslav Macháček
Karel Čapek, život a dílo v datech, Miroslav Halík
Zpět