Biografie

Rudá záplava hořících statků za selských bouří v Haliči nezalila svým odleskem kolébku Henrykovu ve vesničce Wole Okrzejské, v podlesí, blízko dějiště památné bitvy u Maciejowic. Byl to majetek paní Cieciszowské, babičky po matce, kde se narodil 5. května 1846. Sem, ani do Grabowců, majetku jeho otce, ani později do Wźyczyny, kam se rodiče přestěhovali r. 1855, nezalétal rovněž ohlas bouřlivého roku osmačtyřicátého, hlásajícího nové změny ve vývoji Evropy. Vždyť ruské problémy a polský život na území, které patřilo ruské říši, byly tak odlišné, tak vzdálené od toho všeho, co se odehrávalo na Západě, takže nový kvas, nové pravdy opravdu nemohly ovlivnit dítě, nemohly spoluvytvářet v nejranějším věku budoucí světový názor budoucího muže. Byly tu ovšem také starosti. Hospodářské poměry polských statkářů se zhoršovaly. Byla tu jakási únava po posledním povstání z r.1830. Byl tu administrativní, rusifikační tlak vlády. Byl tu rozpor touhou ozbrojenou mocí si vydobýti samostatnost, a vědomím, jak málo je země i lidé kulturně i hospodářsky připraveni k tomuto boji. Ale to všechno byly problémy, které v klidném, poměrně blahobytném venkovském prostředí, v spořádaném rodinném ovzduší se dítěte nedotýkaly.

Šťastné, opravdu šťastné, klukovské bylo dětství mladého Henryka. Měl dosti volnosti, aby mohl vyrůstat v přírodě, měl kolem sebe dosti péče a láskyplného vedení, aby nezdivočel, aby mohla se dotknout se jeho duše zušlechťující moc kultury. Už v těchto chlapeckých letech zasáhla do jeho vývoje kniha, která usměrnila jeho záliby a která, jak se později teprve ukázalo, měla vliv daleko silnější na jeho literární vývoj, než ideologie a myšlenkové proudy doby, kdy studoval na universitě.

Jest opravdu charakteristické, které knihy byly a zůstaly mu nejmilejší. Především Robinson, který přirozeně odpovídal obvyklému chlapeckému snu o dobrodružství, o neznámých zemích. Ale u Sienkiewicze tento sen byl opravdu touhou, vzrůstal, byl uskutečňován dalekými cestami po světě. Byly tu dále „Historické zpěvy“ Niemcewiczovy, které, posíleny rodinnou tradicí, vychovávaly hocha a vedly ho k lásce k minulosti. Byl tu veliký ilustrovaný životopis Napoleonův, který opět ve shodě s rodinnou tradicí vyvolával v něm obdiv k velkým, vojenským činům. Právě z těchto dětských dojmů vyrostla nejlepší Sienkiewiczova díla, jeho obrovské, barvité obrazy bitev, jeho kult hrdinství, který se táhne jako červená nit jeho dílem, jeho smysl pro minulost, a konečně jakýsi rys romantičnosti, touha po dobrodružství, která se tolikrát projevuje v nejranějších jeho románech v řadě zápletek.

To už navštěvoval mladý Sienkiewicz gymnázium ve Varšavě a ve Varšavě od r. 1859 bydlí již stále s rodiči. Živý, bystrý hoch, který už tehdy sám se pokoušel o literární tvorbu, ve škole nepatřil k žákům nejlepším. Jen v jediném vynikal: v kreslení, které svědčilo o jeho nadání i bystrém postřehu, a které se později opětně projevilo v literární činnosti v podivuhodném smyslu pro malebnost a komposici velkých obrazů. Tehdy však už zasahují stíny do života dříve bezstarostného. Majetkové poměry rodičů se horší a posléze otec ztrácí statek. A konečně přichází i povstání r. 1863, které vyvolává neobyčejně ostrou reakci mladé generace proti ideologii i taktice generace otců a dědů. Heslo pozitivismu vtiskuje ráz životu i literatuře šedesátých sedmdesátých let v Polsku a pod tímto heslem vstupuje i Sienkiewicz do literatury i veřejného života.

Polské období pozitivismu je ovlivněno myšlenkovými proudy na Západě, Comtem, Bucklem, Darwinem, Renanem, Tainem, které potírají romantické pojetí světa ve všech odvětvích lidské činnosti, ve vědě, v umění, v teorii i v životní praxi. V Polsku, kam tento myšlenkový proud přichází značně opožděně, nachází přirozeně půdu velmi živnou. Povstání bylo posledním pokusem zápasu o národ bez ohledu na realitu současných poměrů. Pozitivismus znamená především přísnou kritiku minulosti a zkoumání příčin neúspěchu a hledání nových cest. Vina byla nalézána ve šlechtě, která se nestarala o své hospodářství, která neměla podnikavosti, ztrácela svůj majetek. Šlechta se však ještě méně než o své hospodářství starala o lid, o selský lid, nechávala jej růsti v nevzdělanosti i bídě. Vina byla i v městech, v inteligenci, měšťáctvu, poněvadž tam se opíjeli lidé hašišem víry v zázrak, Přízrakem pýchy v messianistické všesvětové poslání své i své vlasti, aniž co kloudného dělali, aby připravili půdu k národnímu vítězství. Zavírali oči před skutečností, totiž před zproletarizováním celých společenských vrstev, před úpadkem polských škol, před vzmáháním cizího obchodu i průmyslu. Lékem byla v představách mladých jen jediná cesta: chopit se dobré práce, nedat se odvádět od reality vysokými, krásnými, ale zatím nedostižnými ideály. Poučovat a vzdělávat lid. Pracovat tak, aby národní jmění vzrůstalo. Obsazovat praktická povolání. Pečovat o vyšší úroveň vzdělání.

A v literatuře? Líčit všechno tak, jak opravdu je. Ukazovat na nedostatky polské společnosti, ukazovat na bídu lidu, kreslit ony positivní lidské typy, které se snaží a bojují o nápravu. V jádře tudíž odvrat od romantismu k realismu, od hesla čistého umění k ušlechtilé tendenci, k užitečnosti. Tento obrat ovšem zase byl podmíněn obdobím literárního poklesu polského písemnictví, kdy dozněl již mohutný hlas velkých romantiků a jejich epigoni dovedli proměniti jejich velký odkaz nanejvýš v drobný peníz bezplodného snílství.

Sienkiewicz zatím dokončil středoškolská studia a vstoupil na varšavskou universitu, zvanou „Hlavní školou“. Sdílel se svými vrstevníky všeobecně jejich názory o pokroku, o organické, drobné práci, sdílel i odpor ke šlechtě, jistě pod vlivem i osobních zážitků a hmotných starostí. Pod vlivem těchto idejí začal studovat lékařství, ale již po prvním semestru přestoupil na historickou filologickou fakultu, kde se věnoval studiu historie a literatury polské. Stejně jako na střední škole, ani tehdy se ještě ničím nelišil od průměrného studenta. Vyhýbal se dokonce veřejnému životu, takže ani nikdo netušil, že by mohl kdy něco pro polskou literaturu znamenat.

Po absolutoriu na ruské již univerzitě ve Varšavě se věnoval žurnalismu. Nebyl tu jediný důvod záliby pro toto zaměstnání, nýbrž prostě existenční nutnost. Od roku 1869 začal uveřejňovat své studie a kritiky v Tygodniku ilustrovaném a o tři léta později se stal stálým spolupracovníkem časopisu „Niwa“ a posléze r.1875 byl mu svěřen týdenní feuilleton v deníku Gazeta Polska, kde psal pod pseudonymem Litwos.

Pomalu, velmi pomalu pronikalo Sienkiewiczovo jméno do veřejnosti. Nejdříve si získal věhlas vtipného, bystrého feuilletonisty v širší veřejnosti, ač nelišil se v těchto svých črtách nikterak obzvláště od řady svých kolegů ani tendencí svých článků, ani obzvláštní myšlenkovou hloubkou. Měl však dobrý postřeh, dovedl nalézti směšné stránky na věcech i lidech, dovedl zábavně ironizovat, být více zábavný než dravě útočný. Tehdy ještě jeho povídky stály jaksi stranou, a oblíbenost feuilletonisty v prvé řadě vytvářela jeho pozici a také mu umožnila velkou cestu za hranice tím, že jeho korespondence byla vítaná řadě žurnálů. Měl už ovšem za sebou i vlastní literární činnost Belletristickou. „Humoresky ze zápisků Worszylly“ ve dvou svazcích, velkou novelu „Vniveč“ a dvě povídky, uveřejněné krátce před odjezdem do Ameriky, které na něho upozornily i kritiku, „Starého sluhu“ a „Hanu“. Je tu hledání cesty umělce, který se ještě nedovede odpoutat plně od tendencí své doby. Ve všech těchto skladbách se skrývají prvky Sienkiewiczova obrovského talentu, jeho neobyčejně vyvinutý smysl pro postřeh drobných faktů, malířské přímo oko v zachycování postav, smysl pro humor a záliba v tragickém kladení kontrastů proti sobě. Ovšem tyto prvky se ještě neslévají v jednolitý, uvědomělý celek. Jest ještě v mladém autoru spor básníka s propagátorem, publicistou. Publicista, který chce sloužiti veřejným zájmům, který stále věří, že nejlepší službou národu i lidské společnosti jest drobná, organická práce, poučování, potlačuje tu básníka, který instinktivně již tuší, že nejlépe sloužit národu znamená dáti mu plně sebe v onom úseku činnosti, který jest člověku nejvlastnější a ve kterém jeho schopnosti jsou největší.

A tu cesta do světa znamená pro Sienkiewicze přelom v dosavadním vývoji. Když po velkém odstupu let přečteme znova v souvislosti jeho „Listy z cest“, shledáváme nejdříve, že jeho odjezd byl útěkem. „Někdy toužím po smutné úloze Šotka feuilletonisty, kterou jsem několik let hrával, a kterou jsem se tak unavil, že jsem přijel až sem, abych si oddechl - mezi kuguáry, chřestýše a medvědy,“ vyznává autor sám. A vidíme, jak skutečně teprve tříletý pobyt v Americe ho oprostil a vytvořil. Vidíme přímo jeho růst v postupu oněch listů. V prvních listech je ještě tím starým „Šotkem feuilletonistou“.Je sám stále ústřední postavou ve vyprávění. Jeho sloh je pln duchaplných vsuvek a citací. Postupně však ironie, satira, duchaplnost ustupují vážnému postoji. Sienkiewicz je už jen pozorovatelem a kritikem, nikoli jednající osobou. Ale i ve svých názorech se mění. První jeho dojmy z Ameriky jsou nepříznivé. Vidí špínu, korupci, nevzdělanost, hrubost, bussines. Znenáhla však vniká v amerického ducha. Tady začíná chápat podstatu demokracie i pokroku.

Vzdálen své vlasti, ač nikoli svých rodáků, naučil se ještě více, pravdivěji milovat svůj národ, lépe jej vidět, lépe jej chápat, naučil se dívat na život bezprostředněji, Ověřovat si teorie a jsem ubohý hoch, smrdím, protože se nemyji, na pytlíku mám tvaroh, svědí, drbu se, ideologie životních zkušeností, dovedl nalézti dostatek sebevědomí i pravou cestu ve své cestě za uměním. Stylově však již Sienkiewicz dorůstá a začíná se řadit k nejlepším představitelům polské literatury, k Prusobi a Orzeszkové. Dovede již v novele podřídit tendenci uměleckému poslání. Sienkiewicz se začal odvracet od přítomnosti, která byla neutěšená. Nezradil hesla práce pro lid. Nezradil ani programu realismu, ale rozšířil jej, jinak jej formuloval, jinak vyjadřoval. V minulosti se snažil nacházet hybnou sílu národa, z romantismu uznal velkou myšlenku ideálu a kultu velikosti a pokoušel se o syntézu tohoto obsahu v nové, své formě. Národ s vděčností roku 1900 dal mu statek Oblengórku u Krakova. Svět mu byl otevřen a Sienkiewicz zůstal věren své mladické touze a mnoho cestoval.

Na začátku 21. století se začala hlásit únava, přicházela nová doba, která nebyla Sienkiewiczovi blízká, které nerozuměl a které se hrozil.

Smrt zastihla jej ve Švýcarsku ve Vevey roku 1916. V těžkých dobách válečných, kdy Polsko bylo bojištěm, na němž cizí mocnosti zápasily o své, cizí zájmy a kdy národ trpěl, odešel spisovatel, který dávno již překročil ve své tvorbě zenit své slávy i síly, ale který korunoval své dílo činností, plně vyvěrajícím z jeho díla: rytířským, velkým zápasem za dobro a slávu své vlasti.

Roku 1905 mu byla udělena Nobelova cena

Bibliografie

1872 - Humoresky ze zápisků Worszylly
1872 - 1873 - Na zmar
1875 - Starý sluha
1876 - Hana
1877 - Selim Mirza
1877 - Černé obrázky
1877 - Črty uhlem
1876 - 1878 - Listy z cest
1879 - Po stepích
1880 - V zajetí tatarském

Kolem roku 1880 povídková tvorba:
- Honzík muzikant
- Z deníku poznaňského uč- itele
- Za chlebem
- Strážce majáku
- Sachem
- Orso

1882 - Vítěz Bárta
1883 - 1884 - Ohněm a mečem
1886 - Potopa
1887 - 1888 - Pan Wolodyjonski
1891 - Bez dogmatu
1892 - Listy z Afriky
1895 - Rodina Palanieckých
1896 - Quo vadis?
1898 - Křižáci
1904 - 1905 - Na poli slávy
1910 - Ve vírech
1911 - Pouští a pralesem
1913 - 1914 -Legie
Zpět