Quinolův důvtip

Dramatická tvorba je velmi málo známým úsekem díla Honoré de Balzaca. Není však bezvýznamná. V historii francouzského dramatu první poloviny 19. století patří některé Balzacovy hry, v čele se Spekulantem (Le Faiseur), mezi najzdařilejší pokusy o uplatnění realistické tvůrčí metody na jevišti. Boj o realismus však zde byl mnohem obtížnější a složitější než u relistických románů.

Jednou z nadějných Balzacových děl je také divadelní komedie Quinolův důvtip (Les ressources de Quinola). Kritiky však byl zavrhnut stejně jako propadák Vautrin. V této hře je na první pohled ještě dost melodramatických prvků, ale má myšlenkové jádro a v podstatě je dílem kritického realismu.

K vyjádření problémů své doby a mnohých tragických rozčarování svého života si vybral ze Španělska 16. století téma o géniovi, který se těžce proplétá pavučinou intrik, závisti, tuposti a nenávisti. Z dnešního pohledu vidíme ve hře historické minely, ale jsou bezvýznamné a umožňují soustředit dramatický konflikt na zoufale těžký boj pokroku proti brzdícím silám v čele s tmářskou církví a inkvizicí, které se navzdory Balzacovu utopickému katolicimu v Quinovově důvtipu (dále jen Q.d.) jeví v pravdivém světle až na konci hry slovy velkého inkvizitora:" Tento vynález a reformace, to je příliš najednou. Unikli jsme ještě na nějaký čas hltavosti národů."

Balzac se snaží dát své hře ráz staré španělské komedie. Proto je titulní postava, Quinola, typický pícaro ze španělských románů nebo sluha ze španělských komedií. Jeho party oplývají vtipem a veselím, které paradoxně vrcholí v nejtragičtější fázi konfliktu. Balzac se snazil dobově zabarvit milostné dialogy. Ke stylu španělských komedií patří také idealizace postavy krále. Zde je jedna z historických chyb, protože Filip II. byl ve skutečnosti jedním z nejfanatičtějších katolických vladařů. Přes tento tématický a stylový "nátěr" je však Q.d. ve skutečnosti hrou z kapitalistické Francie devatenáctého století a právě v tom je hlavní balzacovská síla. Epizoda z historie tu má jen potvrdit platnost balzacových pozorování současnosti.

Postava Quinoly je v Balzacově tvorbě nečím neobvyklým. V tomto veselém, šíbalském, oddaném a přitom nikterak idealizovaném Fontanaresově sluhovi se Balzac pokusil o vytvoření kladné a zároveň činorodé postavy. Je to výjimečné, protože téměř všechny Balzacovy kladné postavy jsou lidé pasivní a rezignovaní. Naopak Quinola je lidový bídou protřelý chlapík, který vždy ví, jak sobě a svému pánu zachránit kůži, a je nutným průvodcem svého nepraktického pána Fontanarese. Vedle donkichotského Fontanarese je jakýmsi - nikovliv však zbabělým - Sanco Panzou, který lidovou lstivostí a důvtipem zachraňuje to, co vynálezce svou hrdostí pokazí. V Quinolovi se zračí balzacovy ideály: vyzrávat lstí a důvtipem na mocné tupce a být na nich nezávislý. ( Vzdáleně to trochu připomíná sluhu v Dickensově knize "Kronika Pickwickova klubu".)

Balzac na scéně předvádí tragédii nadaného člověka, který je uštván nejen sílou církve, která brání pokroku seč může, ale především hrou zájmů a protizájmů, ve kterých se zračí chtivost, ctizádost, sobecká láska a ješitnost pronásledovatelů. Vztahy a osudy líčené ve hře se velmi podobají vztahům vylíčeným v balzacových románech. Nadaný člověk je trpěn pouze pokud z něj mají ostatní zisk. Sobecké vztahy, které nakonec uštvou Fontanarese, jsou naznačeny v pohnutkách a povahách jednotlivých dravců. Naproti tomu Fontanares říká každému do očí pravdu, má dar přivolávat blesk na svou hlavu. Domnívá se, že jeho nadání a mravní převaha jsou dostatečným důvodem k tomu, aby jednal podle zásluhy s tupci, ať jsou jakkoli mocní.

V Quinolově důvtipu je ještě mnoho melodramatických prvků. Ohled k ději často převažuje nad kresbou živých lidí. Mnohde je událost pro potřeby zápletky (například zmizení a objevení Monipodia ve 4.a 5. jednání). I v postave Fontanarese a v milostných dialozích jsou prvky melodramatické sentimentality.

Celkově vzato je Quinolův důvtip realistickým dílem, které dostatečně vypovídá o Balzacovu pohledu na svět a jeho ideálech.
Zpět