Poutník z Albionu

(výbor z díla)

“Abych sebe vzdálil od sebe, byl můj jediný důvod, proč jsem škrabal...”

Chtěl-li bych k tomuto dílu něco říci, vypravil bych ze sebe pouze dvě slova: naprosto geniální. Tato sbírka básní je neuvěřitelně krásná, stejně jako celý anglický romantismus čítající mimo jiné i Blakea, Shellyho a další.

Čteme-li dnes Byronovu tvorbu, jeho dopisy a torza jeho deníků, rýsují se jasně některé jeho charakteristické protiklady, obvykle nazývané "byronovskými paradoxy". Především jeho pohrdavý postoj ke psaní, nebo jakýsi stud, že píše. Najdou se u něho označení pro verše jako vr'ses, poeshie namísto anglických výrazů poesy nebo poetry. Básníkův postoj k psaní (škrabání) se rýsuje i ve výše uvedeném citátu. Paradoxní je také Byronova ctizádost, obvykle ihned stíhaná szíravou sebeironií. Nadšený zastánce národů a jejich svobody se uchyluje do aristokratické distance, do osamělosti nepochopené duše a kdykoli se cítí napaden je urazen. Přitom však má Byron spontánní demokratické cítění, které souvisí s jeho nekonečným obdivem k životu a všem jeho projevům. Je spokojený mezi nenáročnými Sulioty, šťastný uprostřed lidového karnevalu v Benátkách, rád tráví volné chvíle mezi gondoliéry a námořníky. Reaguje často pohrdavě na triviální vtíravost, lzi a povrchní moralizování. Ruku v ruce s tím však jde téz strach (i pýcha), ze se opravdu provinil proti lidským a vesmírným zákonům hůře než všichni ostatní.

Jestliže si uvědomíme bouřlivé historické údobí, v němž Byron zil, a ve kterém psal své básně, pohyb velkých armád na evropském kontinentě a třídní přesuny v evropské společnosti, zřetelně vynikne důvod, proč Byronův hlas, který v sobě soustředil obrovské množství nevybité energie na sebe musel zákonitě upozornit. Měl totiž jako jeden z mála odvahu pravdivě mluvit o nejosobnějších i veřejných věcech. Byronovu zivotnímu stylu odpovídala a nejvíce vyhovovala lyrika. Ta vrcholí v jeho básni Prométheus, kde je v malém rámci nastíněno stanovisko, které dozrává v pozdějších prométheovských dramatech. I zde je silně cítit osobní tón; básní se do jisté míry s Prométheem ztotozňuje, ale zároveň je tu postava Titána povýšena do nadpřirozeného, obecně platného symbolu. Zdaleka nejlepší z Byronových básnických povídek je však Chillonský vězeň, skladba podivuhodně neokázalá, prostá a zbavená však působivých efektů. Má všechny náležitosti romantického eposu: vězně, řetězy, jezero-symbol romantiky již od doby J.J.Rousseaua. Její styl je vyvážený, téměř klasický. V této povídce Byron obdivuhodně slaďuje prvky klasické a romantické.

V této básni se Byron velmi blízí stylem k K.H.Máchovi, a to nejen díky velmi blízké motivační příbuznosti, ale také díky velmi podobné skladbě.

Celkově shrnuto je tato básnická sbírka snad nejlepší, jakou jsem dosud četl.
Zpět