Cizinec

Naprosto normální, ničím výjimečný člověk zabije náhodně jiného lidského jedince. Je posléze souzen a nakonec odsouzen k trestu smrti. Ovšem nikoliv za vraždu, ale z větší části za to, že neplakal na pohřbu své matky a že neprojevil žádnou lítost nad její smrtí. Tento paradox, či spíše tato absurdita, je typickým příkladem Camusovy tvorby, která se řadí mezi existencialistickou prózu.

Celý krátký román Cizinec (vydaný v Paříži roku 1942) je možno chápat v několika rovinách. První rovina je čistě dějová. V Alžírsku žije mladý úředník Meursault. Spolu se svými přáteli odjede na chatu k pláži, kde se Meursault spolu se svými přáteli dostane do křížku s dvěma Araby. Všichni se vrátí domů (Masson zraněn). Poté se jde Meursault projít na pláž, náhodně se dostane k místu, kde se skrývá jeden z Arabů a zastřelí ho. (Ovšem až poté, co na něj Arab vytáhne nůž.) Za to je Meursault zatčen, souzen a vězněn. Tato rovina není důležitá-je spíše jen nástrojem dokreslení absurdity náhody, např. proč šel Meursault právě tam, kde narazil na Araba a jaká to byla náhoda. Myslím si, že čtenář, který by o autorovi a o existencialismu nic nevěděl, by v díle nehledal žádný hlubší smysl. Možná by si řekl, že měl Meursault smůlu.

Druhá rovina je rovinou absurdity a paradoxu. Absurdní (ne ovšem pro nás v právním státě na konci 20.století) je i výše trestu, který si má Meursault za svůj čin odpykat. Camus žil v Alžírsku příliš dlouhou dobu na to aby věděl, že se bílý Alžířan ani za vrazdu do vězení nedostane.

Absurdní je hlavně soudní přelíčení. Vezmeme-li v úvahu, že kladná svědectví Meursaultových přátel a známých mu při procesu téměř nepomohou, a více, že o něm nedokáží vypovídat tak, aby jejich výpovědi nezněly zaujatě a komicky na tribunál a na obecenstvo v sále, musíme uznat, že Camusova absurdita soudního procesu je do očí bijící. Vůbec nikoho nezajímá, že Meursault je podle Massona "čestný chlap a slušný člověk", nebo podle starého Salamana "byl hodný na jeho psa". Stejně absurdní je fakt, že se Meursaultovu obhájci nepodaří prosadit žádné polehčující okolnosti, přičemž Meursault v okamžiku, kdy stiskl několikrát kohoutek, byl téměř šílený vedrem, zízní a prazícím sluncem. Stejný paradox je ve svědectví správce starobince, ze kterého vyplyne, že Meursault je bezcitná stvůra, která nemá žádné morální zábrany nad rakví své matky kouřit.

Nakonec dojdeme k závěru, že soud nemá potíže Meursaulta potrestat za vraždu, ale má problémy se začleněním Meursaultova chování do předem daných kategorií morálky. Proto je Meursault odsouzen za to, že "pohřbíval matku se srdcem zločince". Přitom není Meursault bezcitný-osobně bych ho označil za nihilistu. Nevěří v Boha (jeho revolta proti víře ve vězení toho budiz příkladem), nevyvíjí žádnou nadbytečnou aktivitu a de facto reaguje pouze na vnější podněty. S naprostým klidem odmítne místo šéfa pobočky v Paříži, otázka Marie, zda ji miluje je pro něj bezpředmětná. Meursaultovi jsou už zpočátku cizí jakékoliv společenské konvence, neuznává je a nebere je na vědomí. Na druhou stranu Meursault je ochoten dát těmto konvencím zadost a oženit se s Marií.

V první části knihy se Meursault dostává do nevelkého počtu klíčových situací, které se vymykají poklidnému toku Meursaultova života: matčina smrt a pohřeb, seznámení s Raymondem, Marií, pozvání do chaty na pláži, půtka s Araby a zabití jednoho z nich. Přitom projeví "automatickou" nedůvěru "bílých" k Arabům. Zde Camus naráží na složité soužití Francouzů a Arabů v koloniálním Alzírsku, kdy byly sociální rozdíly komplikovány národnostními a rasovými problémy. V meziválečném období neexistovala žádná politická síla, která by se chtěla tímto problémem zabývat.

Ve druhé části se autor vrací díky soudu zpět a zkoumá z pohledu společnosti Meursaultův čin a jeho pohnutky k němu. V několika kapitolách se obžalovaný stává divákem "divadla" prokurátora a soudce, kteří se snaží vyložit Meursaultovo chování v kategoriích společnosti, kterou zastupují. Jelikož obžalovaný na jejich hru nepřistoupí, je z procesu vyloučen.

Hlavní hrdina Meursault je oním cizincem hned dvakrát. Je cizincem co se týče původu; žije pouze v malé "bílé" komunitě mezi Araby. Podruhé je cizincem i mezi Francouzi, protože neuznává žádné společenské ani morální konvence. Ostatní lidé (až na výjimky) jsou mu ukradení stejně jako všechno okolo. Brojí proti jakékoliv víře (např. ve vězení), jelikož ho omezuje v jeho svobodě.

Celý román je psán lhostejným jazykem bez emocí v ich-formě z pohledu vypravěče Meursaulta. Cizinec je psán krátkými úsečnými větami, většinou dějových bez popisů. Jenom místy se vyskytnou (lyrické) popisy-např. popis prostředí těsně před tím, něž Meursault Araba zabije.

Celkově bych Cizince označil jako jedno ze stěžejních existencialistických děl, které je i velmi povedené.
Zpět