Městečko na dlani

Jan Drda paří mezi naše nejvýznamnější literáty, byl to především známý prozaik, dramatik a publicista. Po univerzitních studiích slovanské a klasické filologie pracoval v novinách, později, v padesátých letech, pak v čelných společenských funkcích tehdejšího režimu. Své osudové chyby si později uvědomil a hluboce jí litoval, leč čas nemohl vzít zpět.

Charakteristický způsob vypravěčství, kde vedle sebe v obecné mluvě často stojí spisovné a lidové podoby, bohatě uplatnil ve svých románech (Městečko na dlani, Živá voda, Putování Petra Sedmilháře), v povídkách (Němá barikáda), v dramatech (Hrátky s čertem, Dalskabáty hříšná ves aneb Zapomenutý čert) a v pohádkách (České pohádky). Uplatnění však také našel jako fejetonista (Svět viděny zpomaloučka). Dobovému schematismu jsou poplatné především povídky Krásná Tortiza, cestopis Horká půda a hra Romance o Oldřichu a Boženě.

Městečko na dlani Rukopáň je svou zajímavou polohou v krajině podobné dlani pravé ruky. Leží údajně kdesi uprostřed středočeské krajiny a obývají ho svérázní sedláci, dřevaři, řemeslníci, havíři, vinaři, ochmelkové a bláznové, zkrátka v něm žijí rozlišní lidé, ostatně jako v každém městě. Co je však pro něj charakteristické je bohatá a výrazově plná čeština, fantazie a humor, který Jan Drda implementoval do celého příběhu. Ve skutečnosti má však symbolizovat jeho rodnou Příbram. Za hlavní osu příběhu zvolil každodenní strasti a slasti Rukapáňských v průběhu pouhých několika týdnů před vypuknutím první světové války, které jsou neseny čtyřmi nosnými příběhy.

Ústřední postavou je starosta František Buzek, který vyniká svojí komičností v jednání, rozkazech a vlastní slabosti odolat síle přitažlivosti alkoholických nápojů. Červené rukapáňské víno mu zachutnalo natolik, že se mu v jeho časté opilosti zjevuje anděl a Buzek mu vypisuje úřednický úpis, ve kterém se zavazuje, že si denně nedovolí vypít více jak tři skleničky. Přesto však je starosta správnou hlavou obce, neboť je moudrý, spravedlivý, před nikým se nehrbí (o čemž mimo jiné svědčí jeho heslo: „Jednej správně a neboj se císaře ani krále.“).

Havíř Matěj Řezáč je ve štole zavalen společně s radou Zimmerheirem. Oba spojuje především silná pytlácká vášeň, oblíbený les a flinta. Matěji se podaří po strastiplných chvílích odpálit zával a vynést radu, který má zlomenou nohu, starou dušnickou štolou ven. Je to však místo, kde se před lidmi a jejich krutým posměchem ukrývá i blázen Jan Mrvík (zvaný Janek Pudeš), bývalý pracovitý havíř, kterého jeho vlastní žena připravila o rozum. Ten při jednom ze svých četných záchvatů rozhoupá zvony na kostelní věži a při pádu z ní nalézá smrt na městském náměstí.

Václav Trantinec, syn bohatého sedláka, miluje krásnou Aničku, dceru chudého voraře. Marně žádá u faráře Volmana ohlášky, ten je odmítá uvést ve svátost manželskou bez svolení a požehnání otce a pantáty. Jak už to bývá v takovýchto situacích zvykem, bohatý sedlák svému synu takovouto lásku nepřeje a rozchází se s ním ve zlém. Společně si oba zamilovaní, Václav s Annou, vytáhnou na pouti předpověď své budoucnosti, na které stojí: „Pospíchej s veselkou, ať ji křtiny nepředběhnou.“ Předpověď se však naplňuje a tak navzdory předsudkům a přáním jejich rodičů se svatba přeci jen koná.

Krom toho všeho je život lidí v městečku na dlani velice poklidný. Probíhá v letech před první světovou válkou a všichni tu přijímají nemoc i smrt jako něco přirozeného, neboť jejich osudy jsou řízeny Pánem Bohem, který to přeci s nimi nemůže myslet zle. I pro starostu Buzka poslal anděla, neboť už vypil všechno, co měl na světě vyměřeno. Ve chvíli své smrti však tento starosta nezapomíná na blaho své obce.

Ve chvíli vyhlášení války se Rukopáňští semkli v jeden pevný šik proti válce. Zapomněli na každodenní drobné šarvátky a hašteření. Sociální stratifikace jakoby rázem zmizela a namísto takovéto společnosti tu byl jednotný lid stojící ostře proti válce.

Mimo jmenované čtyři fundamentální příběhy zmiňuje autor škálu událostí, které plasticky zachycují zvyky, mravy, obyčeje a hodnoty lidí. Za centrální myšlenku celého díla bychom mohli prohlásit harmonizující princip, snahu o dohodu a smíření všech lidí.

V tomto díle se staví Jan Drda k předválečnému období jako k době největšího rozmachu, klidu, míru, doby běžných lidských starostí. Chápe život jako něco konečného, ke kterému přirozeně patří i smrt, která však nemá signalizovat konec, ba naopak začátek, vždyť pozemské počínání je pod dozorem Boha.

Když se tato kniha ve čtyřicátých létech, v období strachu nejen o sebe ale i celý národ objevila, okamžitě si získala obrovskou popularitu, především lidí, kteří toužili po svobodě a klidném životě, ke kterému patří jistý řád a transcendentní danost. Jeho kniha dokázala vtáhnout čtenáře do osudů postav a tím je nechat na malou chvíli zapomenout na tíživou dobu fašistické okupace. Psal o vysněném městě, neboť on sám klidné mládí neprožil, neboť byl chudým sirotkem. Dílo však zdaleka nepatří mezi autorovy prvotiny, vždyť již měl několikaletou praxi v Lidových novinách, která ho přivedla k psaní fejetonů, drobných črt, soudniček, causerií, z nichž byly Drdovy kvality zjevné.

Proti reálnému světu na začátku druhé světové války nepostavil svět předválečného života před první světovou válkou, ale svět „napůl vysněný“, ve kterém se snaží zvýraznit vše dobré v naší národní povaze, posílit národní jednotu a občanské sebevědomí.

Mezi Drdovy hlavní přednosti, zároveň však také úskalí jeho talentu patří zemité, jadrné vypravěčství.

Centrálním konfliktem celé knihy je střetnutí života v míru s válkou, kterému Drda podřídil všechny dílčí konflikty, příběhy.
Zpět