Jméno růže

Kniha italského spisovatele Umberta Eca nás zavádí do čtrnáctého století do blíže neurčeného benediktýnského opatství situovaného poblíž moře kdesi v Toskánsku.

Příběh je líčen v ich-formě, přičemž vypravěčem je stařec Adso z Melku. Adso přijíždí do opatství, aby zde zdokumentoval setkání císaře a papeže. Toto setkání papeže a císaře má proběhnout v době papežského schizmatu, tedy v době, kdy se papež přesouvá do "krásné Francie", do Avignonu a Řím nazývá "městem zřícenin". Adso přijízdí do toskánského opatství s františkánem Vilémem z Baskervillu. Setkání představitelů světské a církevní moci by se s největší pravděpodobností uskutečnilo, nebýt podezřelých úmrtí v opatství.

Ecův román je mimo jiné i pokusem dešifrovat kulturu na přelomu 13. a 14. století. Vystihuje dobu velkých ideologických a filosofických sporů, které předznamenaly konec středověku a které vyústily v rozumově orientovanou kulturu renesance. Jméno růže v sobě spojuje mnoho filosofických pohledů na víru, neomezuje se pouze na oficiální teologii, snažící se spojit církevního otce s Aristotelem. V opatství se objevuje mnoho postav, vykládajících si víru různě, emotivně, někdy až mysticky.

Filosofie zabírá opravdu velkou část tohoto díla. Celým dílem se prolínají různé výklady bible a odchylky od ní (hereze), které téměř zákonitě vedou ke sporům. Příkladem budiž spor, zda se Jezíš Kristus smál a zda je smích hříchem. Hereze v příběhu doznívá skrze fra Dolcina a jím vyvolaného povstání. Toto povstání je příkladem blouznivých snah o dokonalejší život a nespokojenosti se sociálním životem. Povstání fra Dolcina představuje vrchol středověkých selských povstání a v mnoha ohledech připomíná husitství. Ačkoli mělo pouze lokální charakter, vyděsilo jak světské, tak církevní mocnosti.

V románu se střetává vrcholná scholastika (hlavně po stránce ortodoxní teologie) s opozičními myšlenkovými proudy, které neignorují přírodovědná bádání a které odmítají slepou závislost na Aristotelově učení. Těmto proudům Eco v příběhu straní. V románu je věnována pozornost i myšlení arabského světa, jelikož středověký materialismus má své kořeny právě v arabské filosofii.

Jméno růže je nezařaditelné dílo na pomezí historického románu, detektivky, beletrizovaného průřezu středověkým myšlením a alegorií současného světa. I když je děj situován do středověku, může být interpretován různě. problém pojmenování té "pravé" reality je mozné chápat v několika rovinách. Jedna je rovina historická. Problém, zda pojmům odpovídají skutečnosti, nebo ideje, které existovaly v boží mysli, nebo zda jsou to konvenční znaky. V pozměněné podobě tento problém zasahuje i dnešní dobu. V té proti sobě staví empiristy a racionalisty, materialisty a idealisty apod.

Druhou rovinou, která děj přenáší do současnosti je interpretace znaků, jak ji provádějí Adso a bratr Vilém. tato dvojice není nepodobná (náhodně či úmyslně) Vergiliovi a Dantovi, procházejícími peklem v Bozské komedii. U Eca je peklem poznání opatství, resp. vyřešení jeho tajemství. V Dantově díle je peklo poznání, jímž musí projít každý, a je tak věčné. Ecovo poznání opatství je pouze dočasné, což ukazuje konečný požár opatství.

Dvojice mistra a záka prochází světovou literaturou od počátku její existence. Je znakem filosofického tématu; odkazuje čtenáře k literatuře jako takové, tzn. ke knize. není proto náhodou, že tajemství benediktýnského opatství je ukryto v knihovně, resp. v knize. Jestli je tou knihou Finis africae či jiné dílo je pouze zástupný problém.

Na knize je zajímavé její uspořádání do sekcí, které odpovídají dobovým liturgickým hodnotám. Dny jsou takto rozděleny na osm částí, podle času a činností, nedá se proto jednoznačně určit, co bylo faktorem dělení času, zda čas či pravidelné aktivity.

Jméno růže je dílo tématem i způsobem zpracování ojedinělé a vymyká se jakýmkoli škatulkováním do literárních kategorií.
Zpět