Skaláci

Tento román řadíme do Jiráskovy tvorby pobělohorské. Napsal ho v letech 1873 –1874. Popisuje zde rozmary šlechty na Náchodsku na úkor chudých rolníků.

Román zachycuje děj od konce sedmileté války do vydání tolerančního patentu Josefa II. V té době vlastnil Náchodské panství italský kníže Octanis Riccollanini. Jednoho dne kníže zabloudil a dostal se na statek rodiny Skaláků. Na statku žil starý Skalák se svým synem Mikulášem, s dcerou Marií a vnukem Jiříkem. Za pohostinství, které jim rodina poskytla se kníže krutě odměnil. Vzal jim všechnu mouku a píci a vyhnal je do sněhu a mrazu.

Obyvatele statku se pak skrývali v lesích, aby ji vrchnost nenašla a krutě nepotrestala. Statek pak získal od vrchnosti vysloužilí voják Baltazar s jeho ženou a dcerou Liduškou. Hospodařil zde se svým přítelem Vaňkem. Když Liduška vyrostla, setkala se v chaloupce v Olšinách s Jiříkem. Poznala v něm Skaláka, o kterých ji starý Baltazar často vyprávěl.

Starý Skalák a Marie zemřeli a Mikuláš chtěl jejich smrt pomstít. Proto se rozhodl najít a zabít knížete. Jeho úmysl se nepodařil. Byl chycen, uvězněn a popraven. Jiřík potom chodil po kraji se svým cimbálem a povzbuzoval poddaný lid ke vzpouře. Nevolný lid, který byl po léta mučen válkami, hladem a nemocemi, se odhodlal k sebeobraně. V roce 1775 začíná povstání. Skaláci jsou poraženi, ale šlechta dostává strach před dalšími bouřemi. Poddaným jsou proto poskytnuty určité úlevy. V roce 1781 dochází ke zrušení nevolnictví. Jiřík, Liduška a starý Baltazar se vracejí zpět z Kladska, kam utekli před vojáky.
Zpět