Osudy, Nové mýty

Poválečné dvě sbírky básní, výše zmíněné Osudy a Nové mýty se jak tématicky, tak stylově velmi podobají. Josef Kainar je jedním z poválečných básníků a spisovatelů, kteří zažili českoslovensou první a druhou republiku, a samozřejmě i válečný protektorát. Patřil mezi generaci, která již nebyla tolik ovlivněna Nezvalovou poezií štěstí a radosti, veršem poetismu zalozeném na bezprostředních pocitech čtenáře. není se co divit. Druhá světová válka a šestileté utlačování Němci nejsou žádné důvody k radosti.

Katastrofa druhé světové války a hlavně sklíčené pocity z ní a z doby po ní Kainara svázala s hudbou, která ho doprováze do konce zivota, s blues: "Jen tu houpací zidli; přál bych; přál bych si mít; abych ve světě splihlým; moh se houpat a snít..." Kainar, i kdyz byl válkou poznamenán, věřil, že člověk může něco udělat, že se může postavit problémům.

Kainara vždy přitahovalo a fascinovalo město. A stejně jako lidskou existenci, i lidské soužití se Kainar snažil přiblížit čtenářům a snad i sobě. Kainar se na město nedívá jako na celek, ale představuje je zespodu, tzn. přímo výjevy z ulic a jednotlivých obrazů lidského městského zivota. Také je v jeho básních znát skepse (ne-li přímo deprese) z moderního, průmyslového světa, který dříve umělce tolik fascinoval; Kainar docházel během života k názoru, že člověk je vůči svým vynálezům a své technice malý a zanedbatelný.

Kainar, stejně jako jeho umělečtí vrstevníci, chtěl nabídnout svědectví světu v nemž žil, svědectví s jeho autentickou hodnotou a se značně syrovým citovým doplňkem. Kainarovi se v jeho básních podařilo spojit realitu s jednotlivými lidskými osudy, s otázkami smyslu individuálního zivota, které vybíral ze své poválečné zkušenosti. Tato "rozpolcenost" mezi snahou vyjádření reality a vlastní kazdodenní zkušenosti je zjevná v celém Kainarově díle a je velmi těžké stanovit hranici mezi těmito dvěma subjekty.

V Kanarových básních jsou všechny subjekty (ať už lidé, zvířata či věci) podrobovány samostatnému posuzování a pozorování, ktzeré vede k analýze. Básník se soustředil na objektivní svět mimo lidské já, nesoustředil se na svůj duchovní zivot, ale snazil se v básních přiblízit jiným. To je také jedním z důvodů, proč je Kainarova poezie protkána komickou, šoující a někdy bizardní realitou.

V básních se dosti často Kainar pohybuje na periferii měst, mezi dřevěnými boudami polepenými plakáty, na ulicích s elektrickými dráty. V těchto scenériích bychom mohli najít inspiraci Skupinou 42, s níž se Kainar načas sešel. Právě tyto ukázky z okajů měst Kainarovi do jeho poezie "sedly". Ukázky nesmírně ostré a jasné ukazovaly tísnivost a neuspořádanost tohoto světa a zárověň vyjadřovaly potřebu řádu a krásy, která by vycházela z obyčejných věcí.

Jazyk Kainarových básní je jasný a srozumitelný. Kainar ho používá jako přostředek k šokování čtenáře paradoxy použitých výrazů. Kainar používá běžných hovorových výrazů, které jdou přímo k věci, což je jedním z Kainarových účelů.

Osudy a Nové mýty jsou sbírky, ze kterých je cítit válka a frustrace z ní. Hrdiny jsou zde "úzcí" lidé, lidé kteří jsou postaveni před problém, jenž je převyšuje. Takto konfrontovaný člověk se ale nezachová účelově. Vždyť byla válka a zdálo se, že obecné morální hodnoty přestávají platit. Kainar možná v těchto sbírkách měl ještě hranici mezi popisnou realitou a vnitřním duchovnem dosti posunutou směrem k jeho duši a stavům. Nelze totiž jinak hodnotit jeho názory na lidské přimknutí se k zivotu za jakoukoliv cenu - je to snaha objektivizovat vnitřní dramatické stavy.

Kainar je nezařaditelnou výjimkou naší poezie. Mozná, ze v jeho tvorbě bylo něco existencialistického. Kainarovy básně a hlavně ke konci své tvorby projevily naplno to, co se v nich vzdy skrývalo: blues.
Zpět