Labyrint světa a ráj srdce

Hlavní postavy:
Poutník - zvědavý student, má si vybrat budoucí povolání
Mámení - zvyk přijímat bez uvážení cizí názory, tlumočnik, vykladač královny světa Moudrosti
Vševěd Všudybud - zosobňuje lidskou zvědavost, radí k spokojenosti se vším, co spatří, radí i ubránit se nepříjemnostem, nic tedy nekritizovat

Labyrint světa líčí poutníkovu cestu světem, aby se dobral poznání pravé sku-tečnosti vlastního smyslu života. Dospěl totiž do věku, kdy si má zvolit nějaké po-volání. Poutník, kterým je sám autor, hledá smysl světa a bytí je a provázen dvěma ne-odbytnými průvodci-Vševědem Všudybudem, zosobňujícím lidskou zvídavost, a Mámením, představujícím nedokonalost lidského poznání. Na krk mu Všudybud hodí uzdu z řemenů Všetečnosti a z železa Urputnosti, Mámení mu nasadí růžové brýle ze skla Domnění, zasazené do obrub Zvyku. Přes brýle se mu zdálo všechno jinak než ve skutečnosti. Naštěstí mu Mámení nasadil brýle nakřivo, takže Poutník viděl pravou tvář světa a nedal se přesvědčit ani svést k názoru, že svět je dobrý a dokonalý. Poté ho jeho průvodci vyvedou na věž, odkud spatří veliké hradbami obehnané město. Místo příkopů vidí bezednou a do nekonečna se prostírající hlu-binu. Svět je tak alegoricky zobrazen jako fantastické město s okrouhlými hradba-mi, s ulicemi a náměstími. Lidé do něj vstupují Branou života. U Brány rozchodu rozděluje stařec Osud povolání. Poutník dostal od starce lístek, na němž bylo na-psáno: "Dívej se a zpytuj!" Uprostřed města bylo náměstí, kolem pak po obou stra-nách šest hlavních ulic, které symbolizují stavy světa: řemeslníky, učence, duchovní, vrchnosti, rytířské válečníky a také stav domovní. Všichni se setkávají na prostředním náměstí s hradem královny Moudrosti, někteří lidé dosáhnou i hradu Štěstí. Vševěd a Mámení vychvalují každý stav. Ale Komen-ský vidí, jak v rodině a manželství „sladké s hořkým se mísí". Jak lidé namáhající se „div se nepřetrhnou" a mohou „svou dřinou sotva chleba obhájit". Na náměstí viděl Poutník lidi nejrůznějších stavů, ale všichni měli na sobě mas-ky, aby vypadali před světem jinak než ve skutečnosti. Autor vykresluje různé typy lidí, nectnosti jejich povahy, špatné charakterové vlastnosti, líčí poutavě také je-jich neschopnost dorozumět se, neboť hovoří různými jazyky. Poutník také vidí, že se lidé zabývají neužitečnými činnostmi, že jsou nestálí, vzájemně se nad sebe vyvyšují a nacházejí zalíbení jen sami v sobě. Vidí i závist, řev-nivost, faleš a mamonářství, které zapomíná na duši. Nej-více se věnuje nejrůznějším skupinám učenců a vědátorů, které zblízka znal. Odsuzuje oudí jejich hašteřivost, namyšlenost, úplatkářství, počínající už školními zkouškami, chlubivou okázalost jejich knihoven a povrchnost opravdových zna-lostí, autorství, která jen přelévají a ředí vědu z jedné knihy do druhé, náboženskou nesnášenlivost i rub života církví. Uprostřed lidského hemžení se pohybuje Smrt. Stav vrchnosti vidí os-tře ironickém světle poměry za neomezené moci knížat a jejich úředníků. Vrchnost zneužívá práva bezprávím, podlézavost lokajských nohsledů nemá konce... Stav rytířský slouží jen k ne-smyslnému mordování, trápení vojáků i nevinných lidí, zvláště poddaných. Slavné rytířské činy tkví v převěšování dvou nohou přes koně, honbě chrtů, zajíců a vlků, sedláků do robot, věznění... Směšnohrdinský obraz nekončí ani návštěvou hradu a pokračuje dál. Poutník je zklamán, neboť nikde nenašel štěstí a spokojenost, všude vidí jen přetvářku a marnost, úlisnost, vzteklost, bitvy, pálení a jiná muka. Raději chce tisíckrát umřít, nežli žít dál (Komenský). Prosí boha, aby se nad ním smiloval. A tu slyší hlas: „Navrať se, odkud vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dveře!" Ve spojení s bohem a nalézá svou hlubinu bezpečnosti (námět pro další dílo). Kriticky posuzuje stav tehdejší společnost i církev a uvažuje přede-vším o sobě, jaké východisko najít z beznadějné situace. Poznává, že ani Moud-rost není spravedlivá, a chce utéci ze světa. Vtom uslyší hlas z nebe, aby hledal štěstí ve svém srdci.
Druhá část, Ráj srdce, vypravuje o místu klidu a pokoje. Poutník nachází cestu k pravému životu v lásce k Bohu a k bližnímu.
Toto dílo bývá považováno za počátek moderní literatury, protože spojuje fikci se skutečností v průhledné alegorii. Komenského jazyk uchvacuje obrazností, užívá i hovorové výrazy, studentský a řemeslnický slang, ale i venkovskou a nářeční mluvu.

Komenský Jan Amos

LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE

Poutník hledající smysl světa a bytí je provázen dvěma neodbytnými průvodci - Všezvědem Všudybudem a Mámení Mámilem. Každý máme na očích "brýle mámení" se "skly domnění" a rohovinou zvanou zvyk. Poutníkovi je nasadily "křivě jaksi", může a chce se vlastníma očima dívat. Z pohledu z vysoké věže se svět podobá městu s okrouhlými hradbami s ulicemi a "ryňky", jehož půdorys později autor sám i nakreslil. Lidé vstupují Branou života, ale vzápětí se Branou rozchodu obracejí do šesti hlavních ulic, které symbolizují stavy světa, řemeslníky, učence, duchovní, vrchnosti, rytířské válečníky, a také "stav domovní". Setkávají se na prostředním náměstí s hradem královny Moudrosti, "zvláštnější" lidé dosáhnou hradu Štěstí. Střídání zblízka viděných scén, dialogů i monologů v alegorické satirické nadsázce oživuje osobitý traktát a přibližuje ho dramatu, a to i hovorovými prvky jazyka jeho první, rozsáhlejší části, vlastního lidského labyrintu. Mámil s Všezvědem každý stav vychvalují, ale Komenský vidí, jak už v rodině a manželství "sladké s hořkým se mísí". Jak lidé namáhající se "do přetržení" mohou "svým pachtěním chleba sotva obhájiti". Vidí závist, řevnivost, faleš a mamonářství, které zapomíná na duši. Nejvíce se věnuje nejrůznějším skupinám učenců a vědátorů, které zblízka znal. Soudí jejiž hašteřivost, namyšlenost, úplatkářství, počínající už školními "exámeny", chlubivou okázalost jejich knihoven a povrchnost opravdových znalostí, autorství, které jen přelévají a ředí vědu z jedné knihy do druhé, náboženskou nesnášenlivost i rub života církví. Stav vrchnosti vidí duchovní žák Petra Chelčického v ostře ironickém světle. Zneužívání práva bezprávím, poměry za neomezené moci knížat a jejich úředníků, podlézavost lokajských nohsledů... A stav soldátskorytířský? "Šlapati dlážku, převěšovati dvě nohy přes koně, honiti chrty, zajíce a vlky, zavoditi sedláky do robot, sázeti je do věží..." Směšnohrdinský obraz nekončí ani návštěvou hradu Moudrosti či Štěstí. Jak pošetile je lidé chápou! Všude jen úlisnost, vzteklost, bitvy, pálení a jiné muky: "Tisíckrát umříti volím, nežli tu býti!" volá Komenský. "Bože, jestliže jaký Bůh jsi, smiluj se nade mnou býdným!" A tu slyší hlas: "Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dveře!" Až ve spojení s Bohem a Kristem nalézá křesťan svou hlubinu bezpečnosti.
Zpět