Lásky Královské

Jedná se o umělecky významné a čtenářsky poutavé dílo národního umělce M. V. Kratochvíla. Povídkový triptych s historickým námětem, jehož hrdinkami jsou tři české královny. Královna Kunhuta, v útlém věku provdaná svým dědem, uherským králem Bélou, za nejmocnějšího a nejbohatšího evropského panovníka, "krále zlatého a železného", Přemysla Otakara II.; Eliška Přemyslovna, nešťastná žena Jana Lucemburského a matka nejslavnějšího českého krále a císaře Karla IV.; Rejčka, kterou jako děvčátko provdali za otce čtyř dětí, Přemyslovce Václava II., později za Habsburka Rudolfa, milenka pana Jindřicha z Lipé. Tři královny, čtyři králové a dva urození páni, devět osobností českých dějin třinácthého a čtrnáctého stolení v rozmezí několika desítek let. Každý čin jednotlivé osobnosti otvíral hluboké rány, vojska křižovala zemi, svár královských osob byl i odrazem hlubinného sváru doby. V příbězích tří královen, které vedle svých královských partnerů bojujících o moc a slávu koruny bojovaly o naplnění svého života a osobní štěstí, je nejen hluboce lidsky vystižen úděl ženy ve středověku, spoutané společenským posláním, ale odráží se v ních i širší hodnocení doby a zamyšlení nad životem.

Děj povídkového triptychu Lásky královské je položen do let, která byla poznamenána vzestupem i pádem Přemysla Otakara II., státnickým a kulturním úsilím Václava II., ale také rozkladem přemyslovské moci, zmatky po vymření rodu a pak začátky vlády Jana Lucemburského.

Autor se soustředil na výrazné okamžiky ze života tří královen.

Shledáváme se zde s motivem samoty, poprvé je však naznačeno, že samota hrdinek vyplývá z jejich postavení ve společnosti. Ústřední problém je vztah soukromého citového života milenky a veřejného života královny - rozpor mezi požadavky lidského štěstí a požadavky, které klade na člověka jeho společenské "poslání".

Tehdejší princezna měla přinést věnem země, a když se stala královnou, měla být v první řadě matkou syna, aby tak byla zajištěna rodová kontinuita. Podle toho se umlouvaly sňatky i malých dětí a při volbě partnerů sňatku rozhodovaly zpravidla jen mocenské zřetele. Tak se oženil například Přemysl Otakar II. v dvaadvaceti letech s pětapadesátiletou Babenberkovnou, která mu přinesla věnem rakouské země; pochopitelně měl milenky, např. Anežku, hraběnku z Kuhenringu. Ta mu dala syna a dvě dcery. Žádá papeže, aby uznal jeho levobočky. Papež je ochoten uznat legitimitu dětí Přemysla Otakara a hraběnky z Kuhenringu včetně uznání jejich dědických práv, ovšem s jedinou výhradou: Přemyslovu levobočkovi nemůže být nikdy přiznáno nástupnické právo na český trůn. Zjistí se, že celý rok oblékala Markéta roucho jeptišky. To učinilo následující světský sňatek neplatným. Král o Anežce říká: "Byla to žena velkého srdce a velkého ducha." Vzal si Kunhutu, aby mu porodila právoplatného dědice.

I. Kunhuta
Narozena 1244
Dcera ruského knížete Rostislava Michajloviče Haličského (z rodu Rurikovců) a Anny Arpádovny Uherské
První manžel Přemysl Otakar II., český král, zemřel 1278
Druhý manžel Záviš z Falkenštejna
Zemřela 1285

Tato povídka je psána samotnou Kunhutou.

V sedmnácti letech je v Prešpurku vdána za třicetiletého Přemysla Otakara II. Porodila mu sedm dětí. Po osmnácti letech společného soužití je Přemysl Otakar II. zabit na Moravském poli. Rudolf si vezme všechny země Přemysla Otakara II. i korunu a Kunhutu se synkem Václavem uvězní. Císař Rudolf Václava zasnoubí se svou dcerou, s princeznou Gutou. Nyní se dostává do Opavy, kde jí Záviš z Falkenštejna (jeho vítkovický rod jejího manžela na Moravském poli zrádně opustil) zaručuje bezpečné útulek. Po sedmi letech si Záviše vezme, ale po pěti měsících Kunhuta umírá. Má s ním synka Jana.

Kunhuta si svůj úděl královny uvědomuje postupně. Hrát tuto úlohu pokládá za svůj úděl. V citovém životě se dopustí dvou tragických omylů: když chtěla plnit své poslání královny po boku Přemysla Otakara, chtěla být především královnou, zatímco on chtěl mít vedle sebe milující ženu, a ve vztahu k panu Závišovi z Falkenštejna se její postoj změnil v pravý opak: Kunhuta Záviše opravdu miluje, ale on touží jen po královně... "Já, tvá žena, nesměla přestat být královnou," říká sama k sobě na prahu smrti.

II. Eliška (poslední Přemyslovna)
Narozena 1292
Dcera Václava II., českého krále, a Guty Habsburksé
Manžel Jan Lucemburský
Zemřela 1330

Eliška Přemyslovna má čtyři sourozence. V pěti letech ztratila matku, královský otec Václav II. se dětem vzdaloval. Královské děti si vytvořily vlastní říši. Když bylo Elišce osm let, slavil otec (29 let) sňatek s Rejčkou, polskou princeznou, která byla o pouhé čtyři roky starší než Eliška. Není divu, že svou macechu Eliška nenáviděla a její nenávist ještě v pozdějších letech vystupňovala rozdílnost povah. Tato nenávist je oboustranná.

Po smrti otce, který zemřel na souchotiny, se dostává na trůn šestnáctiletý Václav. O svou zemi se nestará a ta se začíná rozpadat. Ruší své zasnoubení s uherskou princeznou a ožení se s Violou, dcerou nevýznamného, chudého těšínského knížete. České panství v Polsku je ohroženo. Král shromažďuje vojsko kvůli rozporům v Polsku, ale 4. 8. 1306 je v Olomouci zavražděn.

Jindřich Korutanský byl králem ustanoven zástupcem a správcem země. Římskoněmecký král, císař Albrecht a jeho syn Rudolf chtějí uplatnit nárok na český trůn. Elička se uchýlila do svatojiřského kláštera a chce se stát řádovou sestrou. Král Rudolf začíná být neoblíben pro svou lakotu. Má přezdívky "král hokynář", "král Kaše". Musí táhnout do bouřících se západních Čech, kde při obléhání posledního města - Horažďovic - v čele s pánem Bavorem ze Strakonic, dostane úplavici a umírá. Pan Bavor kapitoluval, aniž by o této smrti věděl. Jindřich Koruntanský se stává králem. 1. 5. 1308 byl zavražděn císař Albrech. Novým císařem se stává Jindřich VII., lucemburský hrabě. Eliška je v klášteře hlídáná, pan z Lipé jí pomůže a pomocí vyjedna- vačů, si bere císařova syna - Jana Lucemburského. Jí je 18 a jemu 14. Jindřich Korutanský s Annou utíkají. Pan Jindřich z Lipé je zatčen a odvezen a vězněn na hradu Týřov. Jindřich VII. umírá na malárii. Novým císařem je zvolen Ludvík Bavor. Eliška ho jde prosit o pomoc, kterou jí poskytne. Jan stále válčí, domů si jezdí jen pro peníze. Eliška stále usilovala o udržení prestiže přemyslovského rodu. Svou převahu dává svému královskému choti Janovi (ve kterém stále vidí kluka) příliš najevo. Přála si jen jedno, "aby Jan byl a zůstal skutečným králem, důstojným nástupcem svých slavných předchůdců". Nebojí se proto o Jana jako o člověka, ale bojí se o králoství, a proto také těžce nese sílící sebevědomí měst a politickou váhu pana Jindřicha z Lipé, který se stal správcem země. Král Jan osobně vyhledal Elišku na loketském hradě, kam se z neznámých a podezřelých důvodů uchýlila, vyvedl ji odtamtud proti její vůli a k trvalému pobytu jí určil věnné město českých královen Mělník. To znamená konec jejího vlivu na krále, konec její ženské vlády. Důvodem bylo to, že král prý odkryl spiknutí, které proti němu osnovala. Roku 1321 umírá abatyše Kunhuta, sestra Václava II., se kterou si Eliška velmi rozuměla. Eliška dva roky pobývá v Bavorech u své nejstarší dcerou Markétou, která je provdána za vévodu Jindřicha. Pak se vrací domů a doprovází Jana do Vratislavi, aby přiměl šlechtice uznat bývalou svrchovanost Českého království. Roku 1327 je Eliška vážně nemocná. Usídlí se znovu na Mělníku a zakládá špitál pro chudé a ženský klášter. Eliška chce dosáhnout, aby její prateta Anežka Přemyslovna byla prohlášena za blahoslavenou. Ubytuje se u nevlastního bratra, vyšehradského probošta Jana, kde i roku 1330 umírá.

III. Rejčka
Narozena 1288
Dcera Přemysla Velkopolského a Richenzy Švédské
První manžel Václav II., český král, zemřel 1305
Druhý manžel Rudolf Habsburský, český král, zemřel 1307
Zemřela 1335

Její pravé jméno je Richenza - z jazyka její švédksé matky, ale všichni jí říkají Rejčka. Žije na krakovském hradu. Rejčka je zobrazena jako Eliščin protiklad. Refrénem celé první části jsou několikrát opakovaná slova "smrt jde v patách maličké Rejčky": otec Přemysl Polský ubil k smrti její matku, pak byl sám zavražděn. Pak se o ní stará druhá žena nebožtíka otce, Markéta Braniborská. Když je Rejčka poslána na braniborský dvůr, zabíjí jejího jediného přítele, ryšavého kocoura, pak zemře její předurčený ženich Ota Braniborský... Konečně je vypravena ve věku dvanácti let do Čech, aby se provdala za ovdovělého krále Václava II. Na Pražském hradě ji nejdříve přivítá pan Jindřich z Lipé, teprve potom je představena svému budoucímu choti - je to drobný, staře vypadající chorobný muž s řídkými vlasy a chladnýma modrýma očima. Rejčka byla poslána do Budyně nad Ohří, kde měla trávit své dětství pod ochranou Václavovy tety Griffiny - krakovská vévodkyně. Nejdříve myslela, že je to "otylá odrůda čarodějnice z pohádky", ale nakonec se z nich staly nerozlučné kamarádky. Griffina měla z tohoto malého děvčete vychovat ženu a královnu. Při korunovaci na českou a polskou královnu jí bylo patnáct, královi dvaatřicet let. Porodí mu dceru. Když král po dvouletém manželství zemřel, jeho smrt ji příliš nedojala; věděla, že král k ní neměl žádný opravdu citový vztah, ale že ji s ním oženilo Polsko. Byla královnou - není královnou, necítí v tom žádný rozdíl. Králem je nyní Václavův stejnojmenný šestnáctiletý syn, který je zavražděn v Olomouci. Shromáždění českých a moravských pánů zvolilo králem Jindřicha Korutanského. Do země vtrhl německý císař Albrecht, prohlásil Jindřicha Korutanského za neplatně zvoleného krále a nyní žádá českou korunu pro svého syna Rudolfa. Má na to prý právo - když panovnický rod vymřel, spadá České království jako uprázdněné léno zpět na Říši. Žádný nárok žen přemyslovské krve neuznával. Rejčka miluje život a touží především po kousku lidského soukromého štěstí. Zdálo se, že je našla u druhého manžela, Rudolfa I. Habsburského, císařova syna a českého krále, který je mladý a má ji rád: vyvázla z manželství s nepoměrně starším a churavým mužem, zbavila se pokořujícího postavení přezírané královské vdovy. Král Rudolf umírá v západních Čechách na úplavici. "... první, co ji napadlo, bylo, že začala počítat: rodiče, Ota Braniborský, Veliký zrzoun, Václav II. po dvou letech, Rudolf po roce - . Smrt jde v patách stínu ženy Rejčky." Doživotním věnem dostává pět východočeských měst. Odstěhuje se do Hradce Králové, ve kterém si vytváří dvůr. Lidé jí začali říkat "Hradecká královna". Přijde jí pozvání od Jindřicha Korutanského, aby se dostavila do Prahy. Stala se královskou zajatkyní. Ven se dostane za pomoci zpovědníka, kterým byl Fridrich. Za svou pomoc mu Rejčka umožňuje přístuj dp svých pěti měst. Fridrich, druhý syn císaře Albrechta, vznáší nárok na české dědictví, ale nepodaří se mu to. Rejčka nechce nic vědět o světě, má radost z přírody, ptáků a květin. Byla sice vyřazena z "velkého světa", ale za tragédii to nepovažuje, řekla si, že chce být šťastná a že toho dosáhne. Sblíží se s panem z Lipé, u kterého nachází opravdovou lásku. Odjede s Jindřichem, který byl jmenován moravským zemským hejtmnem a stal se na Moravě téměř neomezeným vládcem, do Brna a prožije tam s ním deset šťastných let. 26. 8. 1329 pan Jindřich umírá. Rejčka vydává všechen svůj čas, aby přispívala na zrod pamětihodných děl. Nechala vybudovat chrámy a kláštery, zvláště pak slavný ženský klášter cisterciácký v Brně. 19. října roku 1335 Rejčka zemřela.

A čím triptych Lásky královské přesahuje rámec milostných povídek ze středověku? Autorovi nejde jen o milostné vyprávění s filozofi- ckým podtextem, ale jde mu o hodnocení celé epochy. V životních osudech tří královen je odsouzen vztah k lásce u feudálů, kteří se žení a vdávají podle mocenských zájmů, a tím je vlastně nepřímo kritizován vztah k lásce, který se ovšem rozvíjí už v jiné rovině, protože mocenské vztahy byly nahrazeny vztahy peněžními.
Zpět