Sny králů

Nový triptych, který je protějškem milostných osudů tří královen, zobrazuje vztah tří králů, Přemysla Otakara II., Karla Čtvrtého a Ludvíka Jagellonského, k České zemi a jejich trojí přístup k vladařským povinnostem a současně rozšiřuje pohled na české dějiny od doby posledních Přemyslovců do nástupu habsburské dynastie, která postupně zbavila český národ samostatnosti. Tématem je vztah krále k zemi, které vládne. Ten je v popředí a soukromý panovníkův život, zejména jeho milostné vztahy, se dostává na okraj, nebo vůbec chybí.

BALADA KRÁLOVSKÁ

Tato próza je stylizována jako rozjímání a vzpomínání důvěrníka Přemysla Otakara, který bdí u královy rakve ve vídeňském chrámě svatého Štěpána. Je to králův druh z dětských let a později člen svatovítské kapituly a králův zpovědník. Próza charakterizuje vlastně dvě postavy: krále a jeho přítele, který má pocit, jako by s královou smrtí skončil i jeho vlastní život. Je zde vylíčen králův vztah k otci, který určil Přemysla původně k duchovní kariéře, protože dědicem království měl být prvorozenec Vladislav, kterého zajímaly jen slavnosti, tanec, hudba a lov. Dále pak Přemyslova touha po moci a zejména jeho snaha po dosažení nejvyššího cíle, jeho "pyšné sobectví", vztah k první manželce Markétě, k hraběnce z Kuhenringu a láska k druhé choti Kunhutě. Přemysl sází všechno na svůj meč. Vladislav se žení s Kedrutou, neteří rakouského vévody. Po necelém roce umírá. Tehdy bylo Přemyslovi 14 let a odjíždí s královským poselstvem, ale svého pobočníka nechává v klášteře. Postaral se o jeho vysvěcení, udělení dispensu od všech řádových povinností včetně předepsaných společných modliteb. Bude mít přístup do klášterní knihovny i ke knihám, které jsou ostatním zakázány. Má sledovat, co se děje u sousedů a co dělá Svatý otec. A loučí se s ním slovy: "Spoléhám na tebe a ty se spolehni na mne." Václav připojil k Českému království Rakousy a Štýrkso, PO oženil s jedinou dědičkou obou zemí, ovdovělou Markétou z rodu Babenberků (byla pokrevně s novomanželem příbuzná). Papež musel zvláštní dispensí tuto církevní překážku učinit neplatnou. Po šesti letech se opět shledávají - když zemřel král Václav. Stává se jeho zpovědníkem. Přemyslův cíl: vládnout jednou celému světu. Nepřátelé mu říkali "železný král" a závistivci "král zlatý". Zíslak vedle babenbrského dědictví ještě Kraňsko, Istrii, část Friaulu, Pordenone. Šlo mu o císařskou korunu - chtěl se o ni ucházel dvakrát: když v Říši vymřeli Štaufovci, podruhé, když zemřel jejich nástupce Richard Cornwallský. Své rozhodnutí však odložil. Nyní je král český, vévoda rakouský, štýrský a korutanský, markrabě moravský, pán Kraňska, Chebska, zkrátka říše od Krkonoš až po Jaderské moře. České království je největší a nejbohatší říší v celé Evropě. Zvolen byl ale Rudolf Habsburský. Tehdy bezvýznamný hrabě, rodovým původem ze Švýcarska. Kurfiřté se báli mocného panovníka. Jediný, kdo Rudolfovu volbu neuznal, byl Přemysl Otakar. Roku 1276 musel král přistoupí na mírové jednání, při kterém byl donucen postoupit vítězi všechny země kromě území Čech a Moravy. Nový válečný turnaj s císařem Rudolfem Habsburským. Na bitevném poli u Suchých Krut při řece Moravě zahynul český král Přemysl Otakar II. Příběh končí slovy jeho pobočníka: "Jen jedno, kdybys mi tak mohl říct: víš, ten okamžik, co jsi umíral, jestli tě náhodou neosvítilo poznání - jestli to mělo nějaký smysl?"

SETKÁNÍ

V Karlu IV. vidíme obratného diplomata. Jádrem je příjezd Coly di Rienzo, někdejšího řmského tribuna, nyní vyhnance a psance do Prahy, v jehož postavě proniká již renesanční světový názor, který neuznává rodovou nadřaděnost, ale buduje postavení člověka ve společnosti na jeho schopnostech. Cola, doporučený Karlovi Petrarcou, chce udělat Karla nástrojem pro vybudování veleříše se středem v Římě (tedy k obnovení antického římského impéria), je však doslova raněn individualismem s velikášskou pýchou. Karel ovšem myslí reálně: ví, že jediná pevná základna, o kterou se může opřít při budování říše velké rozsahem, ale přesto netvořící homogenní celek, je České království. Karel IV. se nedá zavléci na sopečnou půdu Itálie a Colu obětuje.

JSEM KRÁL - JSEM KRÁL!

LUDVÍK JAGELLONSKÝ, krá český a uherský JAN Z PERNŠTEJNA, zemský hejtman moravský JETŘICH Z TANDORFU, vyšehradský probošt - učil Ludvíka česky OLDŘICH CETRYS Z LORENZDORFU, dvořan krále Ludvíka BAKALÁŘ JAKUB, písař v pražské královské kanceláři RYCHTÁŘ Menšího Města pražského BÁTHORY ŠTĚPÁN, nejvyšší sudí a vévoda sedmihradský OPAT ostřihomského kláštera ANTONIO BORGIO, papežský nuncius na uherském dvoře JÁN BORNEMISSA, poručník mladého krále ARANKA CHUVA Poslední próza ukazuje krátký život Ludvíka Jagellonského. Je stylizována jako montáž vzpomínek a úvah královy chůvy, moravského zemského hejtmana, rychtáře menšího Města pražského, vyšehradského proboška, Ludvíka samého a dalších osob. Ludvík, syn slabošského krále Vladislava (sídlícího v Budíně), byl korunován již ve dvou letech na uherského krále ve Stoličním Bělehradě. 13. 3. 1516 zemřel uherský a český král Vladislav, syn polského krále Kazimíra z rodu Jagellonců, stár 60 let. Vyhýbal se jakémukoli rozhodování. Jeho nejoblíbenějším slovem bylo "Bene, bene," zkrátka "král Dobře". Ludvík, který se stal králem v jedenácti letech, nedovede si uvědomit, že je hříčkou uherských magnátů, který jej podporují v jeho slabostech a ohlušují zdánlivými projevy přátelství, a dává se obluzovat šalebnou hrou. Češi se zatím v duchu ptají, zda mají vůbec krále, když Ludvík žije v Budíně, a v Čechách dochází k neustálým svárům mezi městy a šlechtou a upadají mravy. Do vypravování o mladičkém králi se prodírá i milostný prvek. Ženu prvně pozná jako předčasně vyspělý desetiletý hoch, když mu magnáti podstrčí krasavici Aranku, ale opravdovou lásku pozná až tehdy, když je sezdán s císařskou dcerou Marií. Roku 1520 se chce Ludvík vrátit do Čech, ale propuká zde mor. Přijíždí až příští rok. 13. 1. 1521 má svatbu s dcerou německého císaře - Marií, která je o rok starší. Když projížděli náměstím Stoličního Bělehradu, zatahal Ludvíka Ištván za rukáv a ukázal mu na pranýř, ke terému byla připoutána nějaká ženská postava. Byla to Aranka. Královští manželé po dvou letech opouští Prahu. Má sice příliš dobré srdce, což mu získává sympatie u slabých, ale silní ho zneužívají. Na svůj úřad Ludvík nestačí, a tak se dá vtáhnout do nešťastné bitvy u Moháče, kde bojuje proti Solimanovi s armádou osmdesáti tisíc mužů. Oldřich Cetrys vyvedl Ludvíka z dosahu dohasínající bitvy. Dorazili k jednomu bažinatému dunajskému rameni. Ludvík se utopil - bylo mu 20 let. Když se čas a lidé uklidnili, vydal se pan Cetrys s družinou znovu k Mohači, aby se pokusil najít královo mrtvé tělo. Z vody vylovili jen králův meč, helmu a jednu ostruhu. Dozvěděli se, že kdosi tu nalezl utopené tělo a křesťansky je nedaleko pohřbil. Pochovali ho pak v královské hrobce ve Stoličním Bělehradě.
Zpět