Směšné lásky

Toto dílo světoznámého autora, Směšné lásky, vyšlo ve třech sešitech. Jedná se o soubor povídek z let 1963 až 1968, tedy z doby, kdy se poměry v komunistickém Československu trochu uvolnily a slibovaly vytvořit socialismus s lidskou tváří. V době normalizace a době po ní byl tento soubor povídek cenzurou zakázán.

Téměř ve všech povídkách se objevuje erotika. Je otázkou, proč si Kundera vybral právě sexuální a erotickou tématiku; mnoho čtenářů může zůstat pouze na této sexuální úrovni a nehledají v knize nic jiného. Existuje podle všeho jistá návaznost mezi Směšnými láskami a Monology: už v Monozích jsou použity milostné verše v podstatě jako kritika současné společenské mravnosti a nejinak je tomu u Směšných lásek.

Ale znovu k otázce: Proč se Kunderovi tak hodila sexuální tématika a k čemu, jestliže nezůstal pouze u ní, ale ji neustále překračuje? Nejnázornější odpověd poskytují Kunderovi hrdinové, resp. způsob, jakým autor s mladými hrdiny nakládá. Zajímavé je, ze se zádní mladí hrdinové v zádné povídce nesetkávají, vzdy se v nich zaplétají se staršími protějšky. Už v prvních Směšných láskách je nasnadě, kdo je mladý. Je to člověk mladší třiceti, popřípadě třiatřiceti let, tedy člověk, který ještě nerozpoznal "malý a nebohý" rozměr vlastního bytí. Kunderovi hrdinové téměř parodují hrdiny Šrámkovského typu ve Stříbrném větru. Hrdinové jsou v podstatě ješitní hlupáčci opojení svým jediným vlastnictvím, totiz biologickou vitalitou, jsou to exhibicionisti soustředění jen a jen na sebe, a proto jsou tak snadno zmanipulovatelní. Jimi Kundera paroduje hrdiny lyrického věku. Nesporně jde tímto o vyjádření kritiky namířené proti vlastnímu mládí.

Hříchem mládí je podle Kundery to, že je mu cizí rozměr minulosti a tím i pocit uplývajícího času a že tuto neschopnost nahrazuje vzýváním báječné budoucnosti. V mládí se totiz, podle Kundery, nepřipoutáváme k přítomnosti, nýbrž právě ke skvělé budoucnosti, jíž je přítomnost pouze vzorkem. Schází-li nám cítění minulosti, chybí nám automaticky cit pro míru věcí, smyslu pro objektivitu světa. Chybí-li nám vědomí přítomnosti, nemůžeme být kritičtí sami k sobě, autentičtí a tím svobodní. Zkrátka: nezbývá nic. Největším terčem Kunderova posměchu jsou dospělí lidé "turečtější než Turek", kteří zvelebují budoucnost, jíž vidí ve vlastních dětech; těm přinášjí oběti - seberealizaci své vlastní osobnosti. Tito falešně dospělí a mladí takto zdůrazňují přirozené vlastnosti mládí, připoutáním pozornosti na mládí však odhalijí i jeho výše uvedené nevýhody. Je jasné, nakolik se Kundera odpoutal od reality: jeho lidé zde fungují jako symboly, takže nemá smysl brát věci doslova a polemizovat s autorem o tom, že se v praktickém životě rodiče musí obětovat pro své děti, už jen proto, že je přivedli na svět a jsou za ně zodpovědní.

Szíravá je autorova kritika namířená proti mýtu budoucnosti, mýtu budoucího štěstí: je to kritika namířená proti režimu, který není schopen vytvořit autentickou, svobodnou (šťastnou) realitu v přítomnosti, kritizuje režim, který svou impotenci skrývá do zářných hesel o šťastné budoucnosti pro celý svět. (Skutečného koumunismu mělo být dle strany v SSSR dosazeno v roce 1980.) Blahobyt a svoboda jsou pořád jen v plánu, a sand právě proto se s nimi vůbec nepočítá.

Za skrytým politicko-morálním smyslem se skrývá ještě jeden smysl ležící v rovině životní filosofie. Identita člověka ("já jsem já, já jsem já" říká hrdinka Falešného autostopu) a jeho autentičnost, tedy hodnoty Kunderou tak zdůrazňované, vyrůstají z mnohovrstevné a intenzivně pociťované přítomnosti, do níž se promítají životní zkušenosti z minulosti.

Celý soubor povídek je nazván Směšné lásky. Proč? Směšného je v těchto povídkách skutečně hodně, ale není to pouze záležitostí komických situací, směšných rysů, parodických výkladů (např. povídka Symposion na podlkadě platónského termínu), duchaplných bonmotů: směšnost sídlí vlastně téměř všude. Co jiného než láska je absolutní svobodou, kde jinde by se měl prosadit člověk, jaký skutečně je a jaký skutečně chce být. Kde jinde nez v lásce může člověk cítit kruté rozčarování, jak málo je jeho nejautentičtější sféra chráněna před vlivem konvencí, ideologií a politických režimů. A je-li láska takto nechána na pospas, co pak ostatní oblasti zivota! Kunderovy povídky se krutě vymívají frázím o svobodě, ač jeho hrdinové onu svobodu potřebují. Kundera zdůrazňuje, že se dospělí musí "zhoupnout na hravé vlně náhody", chtějí-li sebrat kost z boháčova stolu. Kunderovy postavy ukazují, že člověk možnost vlastní aktivity mají; mají ji tehdy, kdyz jsou oni sami strůjci náhody. A náhoda může být uskutečněna hlavně skrze žert, který znamená ono vykolejení k náhodě a tím i příslibu svobody.

Příslib pro svobodný okamžik na nekonečné cestě.
Zpět