Hrdina naší doby

Počet stran:
179 - odhadem asi tři hodiny

Zařazení díla:
román - ruský romantismus

Stručný obsah:
První část je vyprávění staršího vojáka - Maxima Maximyče - o jeho pobytu pevnosti a o jeho soužitím s velmi zvláštním člověkem, který se jmenoval Pečorin. Pečorin za cenu velkého nebezpečí - vsadil, se, že ukradne nejlepšího koně v okolí, který patřil veliteli zbojníků - získal dceru místního šlechtice, která se jmenovala Bela. Bela byla velice pohledná a ve všech ohledech vynikající žena. Po dlouhé době se mu podařilo získat její srdce. Poté ho přestala bavit a začal se znovu věnovat více lovu. Bela velice strádala a vycházela za valy pevnosti, což bylo pro její bezpečnost zakázáno, protože na ní měl zálusk i velitel zbojníků. Inu, co se nestalo a co taky čert nechtěl a nikdo nečekal, zbojník jeden zbojnická unesl Belu a Pečorin s Maximyčem se dali do stíhání. Zbojník měl pomalejšího koně a tak radši zařízl Belu a sám utekl. Bela poté ještě dva dny umírala. Pečorin z toho byl také churavý a za pár měsíců odjel z pevnosti někam jinam. Druhý díl první části vypráví o shledání Maximyče s Pečorinem. Maximyč se na to velice těšil a byl celý šťastný. Pečorin se stal boháčem a přijal ho chladně. Maximyč byl zklamaný a předal "autorovi" Pečorinovy deníky, které představují zbytek knihy. Jedná se o tři příběhy. První se zove Tamaň. Příběh to podivný o lítosti nad zničení pokojně žijící podloudnické skupinky. Lítost nad osudem dívky a slepého sirotka. Druhý příběh je opravdu skvostem této knihy. Nazývá se Komtesa Mary. Odehrává se v lázních a pojednává o nepřátelství Pečorina a Grušnického, o lidech okolo, o lásce ke komtese, o intrikách a duševní vyspělosti, zkaženosti, prolhanosti a vypočítavosti Pečorinově. V souboji zabije Grušnického a odmítne možnost poklidného života s pohlednou komtesou. Dává přednost svobodě. Poslední příběh Podává důkaz o předurčení osudu. Nazývá se Fatalista. Příběhy jsou seřazeny v opačném chronologickém pořadí. Kniha je bohatě ilustrována od F. D. Konstantina.
Od těch dob, co básnící píší a ženy čtou ( budiž jim za to co nejvřeleji děkováno ), bylo o nich již tolikrát řečeno, že jsou andělé, že v prostotě mysli uvěřili této pokloně jako skutečnosti, a zapoměli, ža Nero byl básníky za peníze veleben jako polobůh. Malá ukázka Pečorinova myšlení . . .
. . . Stráví bezesnou noc a bude plakat. To pomyšlení mi působí nesmírnou rozkoš. Jsou chvíle, kdy chápu upíra. A to mám pověst správného muže a usiluji, abych si tuto pověst zasloužil.
Zpět