Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou

Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou je jedna z mnoha autorových knih o údělu židů ve druhé světové válce. Ačkoliv je fakt, že sám Lustig si prošel za války několik koncentračních táborů, Osvětim v to počítaje, je kniha psána velmi objektivně: autor vše sleduje z pozice nestranného pozorovatele. Je však zároveň pravda, že autor nemusí zaujímat vůči esesmanům a strážím (zástupci Němců) negativní postoj, protože v čtenářově poválečném podvědomí byl odpor k německým zvěrstvům zakořeněn. Dalším důvodem, proč je autor nestranným bych spatřoval v tom, že nacistické vydírání, násilí a samotné prostředí Osvětimi čtenáře automaticky postaví na stranu židů.

Kniha má v podstatě dvě roviny. Jedna z nich je rovina dějová. Tato rovina není nejdůležitější, děj je v tomto díle zanedbatelný a zápletka malinko (alespoň mi takto připadla) absurdní až nereálná. Nevím nic o tom, že by Hitler nechal vyměňovat zajaté generály za židy, byť amerického občanství. Ve druhé světové válce (a Lustig to sám zmiňuje ústy krejčího v Osvětimi) Němci zabíjeli i válečné zajatce i přes Ženevské konvence. Jak jsem již zmínil tato rovina není důležitá a o mnoho v ní nejde: skupina amerických židů se dostává do Osvětimi (jak? - to je další nedomyšlenost děje; kdyby tito židé byli v Evropě v roce 1939, byli by už prchli přes Portugalsko do Ameriky) odkud se mají vydat do Ameriky, aby byli vyměněni za zajaté německé důstojníky. Na rampě si vedoucí skupinky náhodně vybere Kateřinu Horowitzovou, jako společnici. Skupinka nasedá do vlaku, aby odjela do přístavu nasednout na loď Německo (zde je historická chyba. Loď Deutschland byla v roce 1940 přejmenována na Lützow. Hitler nechtěl, aby kdokoliv potopil Německo). Vlak však ve skutečnosti nejede do přístavu, ale krouží okolo Osvětimi, kde nakonec končí. Při přestřelce Kateřin Horowitzová zastřelí strážce. Všichni zajatci jsou popraveni.

Druhá rovina je rovina dosti paradoxních důvodů. Hlavním cílem esesáka Brenskeho, který celý transport vlakem organizuje, je dostat z celé této skupinky co nejvíce peněz: pro sebe i pro říši. Během celého příběhu Brenske ze skupinky obchodníků tahá peníze za stravu, ubytování a za cesty. Dělá to vždy s úsměvem a zdvořilostí, neboť jako vyděrač v lepší pozici si mohl dovolit vše. V tomto jádru pudla je skryta strašná absurdita: národ, panská rasa potřebuje peníze na vedení války od "špíny", kterou je nutno vyhladit. Lustig zde jednoduše a naprosto jasně odsuzuje německou nacistickou slabost a degraduje všechny výmysly o nadlidech a panské rase.

Jako druhou nosnou myšlenku bych viděl v této knize motiv cesty. Zpočátku se zdá, že cesta do přístavu bude vysvobozením, že čím dál budou od Osvětimi, tím blíže budou vysvobození. Opak je ale pravdou. Čím delší je cesta, tím blíže se ocitají smrti. Je to putování v kruhu, kde nemá člověk žádné východisko: na jednom i druhém konci číhá smrt, která se nedá uplatit ani penězi. Toto téma zřejmě vychází z Lustigových osobních prožitků z transportů.

Lustigovo dílo má spád a dokáže zaujmout. Čím dále čtenář je, tím více dílo graduje a mizejí v něm dlouhé popisy. Nahrazují je dialogy, které ještě více dílo popohánějí kupředu. Jazyk byl Lustigem zvolen běžný hovorový jazyk, přičemž mě překvapily, že autor text neprokládal částmi jidiš, čímž by dílu dodal atmosféru, ale možná by degradoval ty "vyšší" židy ze skupinky obchodníků.

Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou bych zařadil mezi díla zabývající se tématikou koncentračních táborů jako Sophiinu volbu, Smrt je mým řemeslem a Souostroví Gulag; to jest mezi knihy, které jsou dobře zpracovány jak obsahem, tak podáním.
Zpět