Písně kosmické

Básník, prozaik a novinář, vůdčí osobnost družiny májové. Působil v řadě redakcí (Obrazy života, Čas, Národní listy, Květy, Lumír, Poetické besedy) jako redaktor, fejetonista, literární divadelní a výtvarný kritik. Rozsáhlé dílo tvoří básnické sbírky (Hřbitovní kvítí, knihy veršů, písně kosmické, Balady a romance, Prosté motivy, Zpěvy páteční) a povídky (Arabesky, Různí lidé, Povídky malostranské, Trhani), fejetony (studie krátké a kratší, Žerty hravé a dravé, Menší cesty, Pražské obrázky, Obrazy z ciziny), méně významná dramata (Ženich z hladu, prodaná láska, Francesca di Rimini) a velké množství uměleckých kritik.

Sbírka srdečně přijatá veřejností vyjádřila jedinečně sebevědomí doby bouřlivého rozvoje věd i techniky. Pobouření i obdiv vyvolal v těchto letech Darwinův přirozený výklad vývoje druhů, šířila se Kantova-Lapaceova vědecká teorie vzniku vesmíru, rodí se vědeckofantastická literatura (Poe, Verne, Arbes).

Čím hlouběji se Neruda začítal do odborných výkladů, tím více se nabízela podobnost vztahů vesmírných i lidských, umožňující odkrýt podobnosti a příměry. Už v 5. čísle z 38 básní nám autor svou metodu naznačí: „… při hvězdách myslím si na lidi.“

Kolik se objevilo analogií! I se sférou intimní: „Měsíček pěkný mládenec / s jemně zářící lící,/oblétá Zemi panenku / jak holub holubici“. (15) Jak patrno, chladný vesmír bylo třeba přiblížit, zlidštit. Časté jsou příměry rodinné. Měsíc je „nebes tatíček“, Hvězdičky „jeho dětičky“, nerudovsky horoucí jsou podobenství s mateřskou láskou. Nestárnou zejména podněty vlastenecké: „Vlast svou máš nade vše milovat!“ / To ve hvězdách zlatě psáno…“ (23) Vždyť i každý „hvězdný nárůdek má odvěkou oblast svoji“. Kolikrát nás už povzbudilo přirovnání, „že jsou tam i malé hvězdičky, kol nichž se velké točí“! Básně s burcujícími pointami: „… bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů!“ (26) Nerudovo vlastenectví je nesentimentální jako celý jeho životní postoj. O člověku i národu mu platí darwinské „Kdo měkkým je, ten bídně mře! – Boj, všude boj…“ (27) Anebo též v ladění hravém i dravém: „…nám hvězdami provždy je souzeno / ach! Milovat se – a prát se.“ (33) Vznešené myšlenky přitom básníka jazykově neomezují. V tom směru zůstává pevně na zemi s odvahou už Šaldou ceněnou vzít slovo z ulice nemyté a nečesané a dát mu básnickou platnost:hadr, zmetek, havěť habán, ňáké …

Náročný úkol usnadnil Nerudovi jeho proslulý humor. Však si to autor sám příležitostně pochválil: „Dík budiž vám, zlaté hvězdičky, dík za jeden ze všech darů, /že umím lidmi zatočit / veselo do rozmaru!“ (24)Humor je součástí mohl Mácha při pohledu na hvězdy ve výši jen povzdechnout – Ach, a jen země je má -, promlouvá Neruda s jistotou: „My přijdem, odpusť, matičko, již jsi nám Země, malá, /my blesk k myšlenkám spřaháme / a noha parou cválá!“ (21) – A prorocký hlas se nezachvěje ani vstříc lidské i nesmírné smrti: „My umřem, avšak dříve si hrob vystelem slávou. /Svět celý musí nad hrobem / stát s obnaženou hlavou.“ (37)
Zpět