Quo vadis

Zařazení knihy

Historický román Quo vadis? je realistickým dílem. Byl napsán v době realismu, který v Polsku označujeme jako pozitivismus. Autor své dílo dopsal roku 1896 a bylo opravdu jeho vrcholem a posledním z nejlepších.

Sienkiewicz hlavně za tento román získal Nobelovu cenu.

Vlastní děj

Sienkiewicz zpracovává V románu Quo vadis? několik témat. Ve středu pozornosti románu jsou život a společenské poměry v exotickém prostředí Neronova Říma, který měl autor jistě velmi podrobně prostudován, o čemž vypovídá také přesné popisování jak římské „elity“ tak i chudiny, která byla v Římě zastoupena opravdu hojným množstvím lidí. Sienkiewicz ve svém díle ani jednu vrstvu lidí neobhajuje, nezastává se jí a jakkoliv ji nezveličuje, nezdůrazňuje.

Autor v románu líčí také úpadkovou atmosféru dožívající třídy, která čím více se vzpírá, tím rychleji se blíží její konec, tím rychleji a hlouběji padá. Tato vrstva „umělců“ a boháčů sevřená pod mocnýma rukama císaře Nerona vidí ten nelítostný a rychle se blížící konec, avšak nechce si připustit prohru nad novou vírou, nad mírumilovnými křesťany a hlavně nad sebou samými. Proto ty „zabijáky dětí, žháře“ upalují, posílají do arén, zabíjejí, a stále více si uvědomují velikost křesťanství a svůj vlastní úpadek. Navenek silné, mocné a nepřemožitelné imperium zevnitř pomalu, ale jistě hnije, otřásá se a rozpadá až v základech. Rozmařilost vyšších vrstev a bída a utrpení těch ostatních rozvracejí společnost.

Sienkiewicz zpracovává ve svém díle také rozdíl mezi římskou kulturou a křesťanstvím. Na jedné straně stojí různé filozofie a teorie římských umělců a učenců spolu s nejrůznějšími náboženstvími proti křesťanství, jehož hlavní náplní je láska k bližnímu. Na jedné straně je tu roztříštěnost, nic, co by mělo jednotící princip, mnoho vrstev a skupin lidí, které se spolu nikdy neshodnou, na druhé straně jedna velká společnost zastávající stejný názor.

Dále proti sobě Sienkiewicz staví obraz hořícího Říma, který nechal Nero zapálit pro svou zábavu a který je symbolem úpadku a brzkého zániku impéria, a obraz hořících křížů křesťanů, kteří jsou obklopeni a ponořeni do své víry a nevzpírající se tomuto upalování a zabíjení. Tyto hořící kříže zvěstují novou, spravedlivější éru.

Obsah

Příběh začíná obyčejnou a ničím výjimečnou návštěvou mladého římského patricia Vinicia u rodiny Aulů, kde potká a zamiluje se do jejich nevlastní dcery, lygijské princezny (což však neví). Řekne o tom Petroniovi a zeptá se ho, jak ji má získat pro sebe. Ten ho pošle domů s tím, že ji nějak k Viniciovi dostane. Petronius požádá Norona, aby ji odejmul rodině, vzal k sobě a po několika dnech poslal k patriciovi domů. Při převozu z Palatinu ji však její věrný služebník Ursus unese a zavede k přátelům, ke křesťanům. Když se to Vinicius doví, začne ji hledat. Najme si jakéhosi tuláka Chilóna Chlilonida, který zjistí, že se Lygie hlásí ke křesťanství a kde se křesťané scházejí. Poté, co ji mladý patricius spatří na jednom nočním shromáždění, sleduje ji až do jejího domu. Druhého dne se rozhodne, že svou lásku unese, protože se bojí nepřízně křesťanů. Vezme s sebou Krotóna, avšak Lygiin ochránce gladiátora usmrtí a Vinicius zůstane omráčený u Lygie, která zastavila Ursa právě, když ho chtěl zabít. Patricius pozná hlouběji křesťanství, přestoupí k této víře a potom, co mu apoštol požehná, se s Lygií zasnoubí.

Mezitím Nero nechá zapálit Řím, aby mohl napsat svou nejkrásnější báseň. To však lidé odsoudí, a tak, aby nebyl sesazen, svalí císař vinu na křesťany. Chilón poté vyzradí, kde křesťané bydlí a kde se skrývají. Ti jsou zatýkáni, zavíráni do vězení, a aby Nero uspokojil a přesvědčil lid, uspořádá velkolepé hry, na kterých jsou křesťané upalováni a zabíjeni. Chycena je i Lygie, a tak se Vinicius jakýmkoliv způsobem snaží ji zachránit, unést.

Když Chilón vidí hromadné zabíjení křesťanů a pohlédne do očí lékaři Glaukovi, jehož polovina těla již hoří, nevydrží, vztáhne ruce vzhůru a vyhrkne: „Glauku! Ve jménu Kristově! Odpusť!“ Lékař mu odpoví: „Odpouštím.“ Chilón ještě v Neronových zahradách prohlásí před všemi lidmi, že císař je žhář a zapálil město. Pak si pro něj přijdou vojáci a o několik hodin později je v amfiteátru upálen.

Vinicius osvobodí Lygii a odveze si ji na Sicílii. Nero odjede na cestu do Řecka. Petronius také opustí to hříšné město a jednoho večera pozná, že už dohrál svou hru s římským imperiem. Uspořádá hostinu pro své přátele, přečte dopis, který je určen císaři a ve kterém odsuzuje jeho umění jako arbiter elegantiarum. Poté si spolu se svou milenkou otevřou žíly. Za krátkou dobu je zabit i Nero.

Formální stránka díla

Jak už dříve bylo zmíněno, Quo vadis je historickým románem, tedy literárním útvarem, který je pro polský realismus konce 19. a počátku 20. století ( = pozitivismus ) typický.

Toto prozaické dílo středního rozsahu je rozčleněno do jedenatřiceti kapitol a závěrečného epilogu. Celé vyprávění je psáno v er - formě, jen dialogy a monology, které se v knize objevují často a kterými autor vkusně oživuje děj, jsou psány v ich - formě. Velmi hojně zde narážíme také až několikastránkové věrné popisování situací, prostředí, kterým nás Sienkiewicz vtahuje až na špinavé, trusem a lidskými výkaly poseté dlaždice některých římských čtvrtí, nebo na velkolepé hostiny v Neronově paláci na Palatinu.

Srovnání s jinými díly

Historické téma, které je v Polsku v době pozitivismu velmi oblíbené, zpracovává Sienkiewicz i ve své trilogii z polských dějin 17. století. 1. díl má název „Ohněm a mečem“, kde proti sobě postavil dvě strany, stranu dobra, křesťanství proti násilí a zlu a kde dával do popředí kladné postavy rytířů a vojevůdců, jejich velká hrdinství a ctnost. Bojovali sice s přesilou, ale jejich víra je dovedla k vítězství. Z mnoha těchto hrdinů můžeme jmenovat Skrzetuského, Wolodyjowského, Podbipientu.

Ve 2. dílu „Potopa“ už sice Kmicic není tak idealizovaný hrdina jako vojevůdci v 1. dílu, ale činí pokání, dobrými skutky smývá vinu a stává se rytířem. V tomto díle je dobře poznat, jak Sienkiewicz umělecky „dospívá“, což se projevuje v prokreslování prostředí i lidí.

Potopa byla vrcholem jeho trilogie, a proto je snad 3. díl, „Pan Wolodyjowski“, označován jako slabší. To však nic nemění na tom, že celé velké dílo Henryka Sienkiewicze zobrazuje a do popředí vytlačuje vítězství národního ducha.

Mimo historického tématu zpracovává Sienkiewicz i přítomnost, téma psychologické, a to ve svých skladbách „Bez víry“ a „Rodina Palanieckých“. Zabývá se zde rozborem současné lidské duše, dnešního života a jeho nástrahami, problémy doby. Zobrazuje zde dva typy lidí. Jeden, negativní, sebeanalytik, člověk, který trpí naprostým nedostatkem pevné víry v cokoliv, je ponořen do filozofování, nedovede najít pevný postoj k životu, k sobě, ke světu, k Bohu. Přesně takový je Ploszowski. Kladným typem je naopak Polaniecki. Tento realista méně uvažuje o všech společenských problémech, méně se zabývá filozofií, estetikou a naopak více pracuje, snaží se prosadit, bojuje o svou zemi. Samozřejmě není bez chyby a je jistě kulturně níže postavený

Seznam použité literatury

Otakar Bartoš a kolektiv, Slovník spisovatelů - Polsko, Nakladatelství Odeon, 1974
Henryk Sienkiewicz, Quo vadis?, nakladatelství Vyšehrad Praha 2
Henryk Sienkiewicz, Svatba v Athénách, Nakladatelství družstvo Máje, Praha 1938
Zpět