Prima sezóna

Knihu Prima sezóna dopsal a vydal Josef Škvorecký v emigracim, v Kanadě. Sám tuto knihu považuje za svou nejlepší. Je to šest částečně autobiografických příběhů septimána Dannyho Smiřického, líčících šestjeho neúspěšných pokusů zbavit se panictví. V knize jsou tyto povídky:

-Prima sezóna začíná:
Zimní příhoda
-Prima sezóna pokračuje:
Májová kouzelnice
-Prima sezóna málem končí:
Zamřížovaný charleston
-Prima sezóna vrcholí:
Vyhlídka z věže
-Prima sezóna se chýlí ke konci:
Hotel pro sourozence
-Prima sezóna končí:
Smutné podzimní blues.

Vybral jsem si povídku Prima sezóna začíná: Zimní příhoda. Děj této povídky se odehrává za druhé světové války v malém městečku Kostelci. Hlavním hrdinou je, jako ve všech ostatních příbězích, septimán místního gymnázia Danny Smiřický. Do stejného gymnázia chodily také dvě dívky, které se Dannymu líbily a již dlouho a marně se je snažil získat - tmavovlasá sextánka Irena a modrooká kvintánka Marie. Jednoho dne se náhodou obě dívky na plovárně pohádaly se svými chlapci a Dannymu svitla naděje na schůzku s Irenkou i Maruškou. Rozhodl se využít příležitosti a dohodnul si schůzku s Irenkou na sobotu a s Maruškou na neděli. V sobotu odpoledne šel k Irence domů, protože její otec měl být déle v práci. Všechno probíhalo hladce, až do chvíle, než se poodhrnula roleta. K Dannyho smůle vše skončilo a navíc přišel domů otec. Zbytek večera byl Danny nucen strávit nad příklady z matematiky. Druhý den se chystal na schůzku s Marií. Ta se však nechala zapřít, a tak z vytoužené schůzky sešlo. Danny nevěděl proč. Nakonec se ukázalo, že v sobotu v podvečer ho Maruška viděla v okně u Irenky, protože byla na návštěvě u tetičky naproti v domě. Byla to také ona, kdo zatelefonoval otci Irenky a měla na svědomí Dannyho probdělou noc s matematikou. Na konci příběhu na tom byl Danny vlastně stejně jako na začátku. Ani jedna z dívek ho nechtěla. Byl zase sám, beznadějně zamilován.

Ukázka:

„Copak je na tom něco zlýho vyjet si na lyže?“ Nic. No přirozeně, takhle blbé řeči na tak krásnou kvintánku neplatí. Ona dobře ví, co je zlýho na vyjíždění na lyžích. „Marie!“ řekl jsem naléhavě. „Proč mě ničíš? Jsem do tebe úplně šílenej, a ty deš jako kus ledu. Krásnýho, ale studenýho. Řekni mi něco, sakra!“ Opět nic. Jenom vločky přistávali, byly sfukovány, kroužili kolem toho mrazem trošku zčervenalého oltáříku. „Tak mi něco řekni, Marie!“ úpěl jsem dál. „Nebo támhle skočím do řeky, je tam slabej led a -“ Pokrčila rameny a rukou v bílé rukavičce udělala posměšné gesto, jako Prosím, jako abych teda skočil. Ještě blbější řeči. „Marie,“ začal jsem vážně. „Já z tebe fakt zešílím. Co sem ti proboha proved?“ Nic. Nic. Mlčela, šla, rýhovaná kolínka pod tou krátkou sukní tancovala, něco úplně magického. A mlčela. Co se dalo dělat. Dal jsem se teda taky na mlčení.
Zpět