Tereza Raquinová (1867)

Paní Raquinová měla menší nitařský obchod, který pár let po smrti svého manžela prodala. Měla syna Kamila, který prodělal horečku za horečkou, prostonal všemožné nemoci, ale kterého zbožňovala a dělala pro něj vše, co mu na očích viděla. Kamil, díky opakovaným chorobám zaražený v růstu, zůstal malý a neduživý. Slabé ruce a nohy se uměly jen pomalu, unaveně pohybovat. Matka ho tím více milovala pro tuto křehkost, jež ho zkličovala. Od dětství vyrůstal po boku své sestřenice Terezy, kterou přivezl bratr Paní Raquinové až z Alžíru, kde se narodila a jíž jako tříleté zemřela matka. Tereza byla pravý opak svého bratrance. Zdravá, hubená, statného těla, když zdvihla ruku, udělala krok, cítili jste v ní pružnost kočky, měla krátké silné svaly, ale všechnu energii a vášeň jí brala tetička, která ji opatrovala jako slaboučké dítě a dávala jí, přestože nebyla nemocná, léky, jako svému nemocnému synovi Kamilovi. Paní Raquinová měla v plánu, že si Tereza, jakmile dovrší jedenadvaceti let věku, vezme Kamila za muže. Chvěla se totiž pomyšlením, že jednoho dne zemře a opustí nemocného. Tu se spoléhala na Terezu a říkala si, že bude Kamilovi bdělou ochránkyní. Tak se i stalo. Týden po svatbě však Kamil rázně oznámil matce, že se chystá opustit Vernon a odjet do Paříže. Paní Raquinová se dala do křiku, ale nemohla nic dělat, poněvadž syn vyhrožoval, že onemocní, jestli neodjede. Přestěhovali se a paní Raquinová, která se odstěhovala s manželským párem, si opět pořídila nitařský krámek, kde spolu s Terezou prodávaly. Jednou týdně ve čtvrtek mívali Raquinovi hosty. Starého přítele z Veronu, jeho syna, manželku a starého zaměstnance Orleánské dráhy Griveta. Později se k nim přidal i Kamilův přítel Laurent, který byl velmi vypočítavý a líný. S Terezou se stali milenci, kterým o něco později začal vadit Terezin manžel. Zosnovali proto vraždu, která se uskutečnila na jezeře, a to tak, že Tereza s Kamilem a Laurentem jeli na výlet, kde ho Laurent při projížďce na loďce hodil do vody a tím pádem utopil. Mysleli si, že tak mají zajištěný život pro sebe a nikdo jim už v jejich lásce nebude bránit. Krutě se zmýlili. Duch Kamila nedal ani jednomu spát. Mysleli si, že když uspíší svatbu, budou čelit Kamilovu duchu společně. Brzy po svatbě však zjistili, že jsou vůči sobě chladní a nic k sobě necítí. Začali se pravidelně hádat a Terezino bití bylo na denním pořádku. Výčitek svědomí ani ducha se nezbavili ani jeden. Jejich vzájemná nenávist vyústila nakonec tak daleko, že se chtěli vzájemně zabít. Laurent chtěl Terezu otrávit, ona ho propíchnout dýkou. Při osudném večeru oba zjistili záměry toho druhého a něco je zlomilo. Padli si do náručí a prudce se rozplakali nad tím, v jakéže morální špíně a zhnusení to spolu žili. Tereza vzala sklenici s jedem, vypila ji do poloviny a podala ji Laurentovi, který ji rázem dopil. Padli jeden na druhého, jako by do nich udeřil blesk, konečně našli v smrti úlevu.

Émile Zola zachycuje hlavní hrdiny jako úplná zvířata bez myšlení, bez duše. V románu také popisuje vnitřek pověstné pařížské Morque, kam každého dne míří mladé dělnice, studenti, zvědavé babky i starší penzisté, aby se povyrazili pohledem na znetvořená těla sebevrahů.
Zpět